Stál jsem u své skřínky a převlékal se do bílé zástěry, kdo do háje vymyslel, že dnes, na Štědrý večer budu v práci? Jak to, že jsem s tím souhlasil? Proč jsem se nedokázal vzepřít? Jednoduchá odpověď. Jsme jen dva kuchaři v tomto penzionu a můj kolega má manželku a tři děti. Narozdíl od něj, já jsem sám. Rodiče jsou někde v Karibiku a užívají si sluníčka a tepla. Za to já jsem v téhle zimě-nezimě. Proč nemůže aspoň padat sníh? Všude je jen bláto a mlha. Tohle jsou tedy svátky...

Za sebou zaslechnu šramot, zrovna když se chystám zavřít dvířka a odejít, se jako velká voda vřítí do šatny Bruno. Proč se vždycky roztřesu, když je poblíž? Bude to asi tím, že od té doby, co nastoupil se mi zalíbil. Tohle trvá už pár měsíců a já se ze všech sil snažím neztrapnit, ale trapasy jsou můj denní chleba. Zvlášť, když se mnou Bruno dělá na směně.

Představte si, snědého, černovlasého, hnědookého, asi 180cm vysokého francouze, s postavou tak lákavou, že mu ženy strkají obrovské spropitné se svými čísly. Každá žena by ho chtěla, včetně mě! Jelikož taky slouží na dnešní večer, musí být taky svobodný a bezdětný. Je pravda, že snubák nemá, ale počítal jsem minimálně s vážným vztahem... Asi jsem se spletl.

Hodil si věci do skříně a upravoval si vázanku. Majitel dbal na čisté a upravené oblečení a nikdo se s ním nechtěl pouštět do křížku. Musel jsem okolo něj projít, protože východ byl jeho směrem a nemohl jsem čekat, až se upraví. Měl jsem být v kuchyni už před pěti mintami. Sklopil jsem tedy zrak a rychle se snažil okolo něj proběhnout s tichým. „Ahoj, Bruno.“ V hlavě mi ještě chvíli rezonovalo naštvané: „Čus.“

Tohle bude dlouhá směna, zakončená půlnočním přípitkem a majitelovým popřáním hezkých Vánoc, které si díky tomuhle penzionu vůbec neužijeme. Musel jsem jít rychle do kuchyně, přebrat si ji a přichystat to, co bylo třeba na večeře. Penzion měl jen pár zaměstnanců a většinou tvořili svoji směnu. Bruno byl obvykle s druhým kuchařem, takže jsme se potkávali jen na konci, či začátku směny. Dnes spolu budeme celý večer a já jen doufal, že to nějak přežiju.

Když jsem dorazil do kuchyně, pozdravil jsem kolegu Huga a šel se mrknout do ledničky na přílohy a bylinky, které si musím nachystat, zběžně jsem si v hlavě udělal seznam, vzal si košík a šel do chlaďáku pro suroviny. Stál jsem na konci, když jsem zaslechl Brunův podrážděný hlas. „Zase si Hugo zapoměl zavřít chlaďák? Jednou to takhle najde šéf a budeš mít zase průšvih, já ho za tebe pořád zavírat nebudu...“ Než jsem však stačil zvolat, že jsem tam já, dveře se zavřely a já na ně jen nechápavě zíral.

Snažil jsem se na dveře tlouct pěstmi, ale věděl jsem, že Hugo je skoro hluchý a chlaďák je izolovaný, takže jsem měl smůlu. Po půl hodině jsem seděl za dveřmi, třásl se zimou a zlostí a mé zuby jen drkotaly. Až se mi Bruno dostane do rukou, tak ho zabiju, z tohohle dostanu tak zápal plic! Spřádal jsem tiše plány. Po třičtvrtě hodině se dveře konečně otevřely a já vylítl ven. Vysvobodil mě nechápavě Hugo ze slovy: „Hele mladej, přestaň se tu schovávat! Běž si nachystat, co je třeba, já mám na pět minut volno, takže jsi jdu zapálit.“

V té chvíli došel do kuchyně i Bruno, že jde s ním, toho jsem však zastavil a v návalu zlosti na něj začal přímo hystericky křičet, na to se Hugo zbalil, že nás nebude poslouchat a odešel.
„Co si myslíš, že děláš? To ses jako nemohl podívat, jestli někdo v tom chlaďáku není? Mrzl jsem tam přes půl hodiny!“ křičel jsem a přibližoval se k Brunovi.

„Máš si dávat bacha! Hugo ho pořád nechává otevřený, tak ho automaticky zavírám. Sorry.“ Nevím, z čeho byl rozladěný on, ale pořád to bylo v jeho hlase znát. Mělo mě to varovat, ale já byl v takové ráži, že jsem to prostě ignoroval.

„To mě nezajímá! Je ti jasné, že z toho budu mít minimálně zápal plic!“ Přiblížil jsem se až tak blízko, že kdybych se jen trochu nahnul, dotkl bych se ho.

„Neřvi tu na mě! Omluvil jsem se! Už to nemýním řešit!“ S tím se snažil protáhnout okolo mě. Což mě rozlítilo do ruda.

„Nikam nepůjdeš! A sorry má být nějaká omluva! Tak to neberu! Tohle si sakra vypiješ!“

„Já si to vypiju? Já? Přestaň se tu rozkřikovat, nebo půjdeš pod sprchu, aby ses uklidnil!“ Vyhrožoval mi, opět mě to mělo varovat, ale já byl jak rozjetý vlak, nešel jsem zastavit.

„Tak já se mám přestat rozkřikovat? Co si jako o sobě myslíš ty namyšlenče!“ zakřičel jsem na něj ještě víc, ale v tu ránu si mě přehodil přes rameno, jako bych nic nevážil a odnášel mě opravdu ke sprchám se slovy: „Tak tohle bude za toho namyšlence!“

Dřív, než jsem stačil cokoliv říct, hodil mě do sprchy a pustil na mě vodu. Prvně tekla studená, ale pak se postupně stávala teplejší a teplejší. Prosakovala všemi mými vrstvami oblečení a já jen prskal.

„Co to děláš ty blbče! Nemůžeš mě jen tak hodit pod sprchu! Jsi pěknej parchant! To si jako myslíš, že když seš tak krásnej, že můžeš tohle dělat?!“ Najednou jsem se zarazil a odsunul se až k protilehlé zdi. Jeho udivený výraz značil, že mu také došlo, co jsem řekl. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale hlas majitele penzionu ho zastavil.

„Bruno! Kde vězíš? Zákazníci čekají a Albert už odešel, máte se střídat!“ Albert byl číšník na druhé směně. Bruno se na mě naposledy zkoumavě podíval, vypnul sprchu a pověsil ji nade mnou. Bylo mi jasné, že bude za chvíli sháňka i po mě, takže jsem ze sebou musel něco v pár minutách udělat.

Svlékl jsem si promočené oblečení a zamířil do skříňky pro náhradní. Bohužel, tričko ani boxerky jsem náhradní neměl. Vše jsem rozvěsil na radiátory, aby to za těch osm hodin mohlo uschnout. Z hrůzou jsem zjistil, že nemám nic nachystané a tak jindy pohodová směna pro mě byla směsicí chaosu a nervů.

Pokaždé, když si Bruno přišel pro svoji objednávku, jen vyzývavě zvedl obočí a já se snažil dostat od něj co nejdál. Nejspíš si myslel, že jsem divnej. Řval jsem na něj a dovoloval si na chlapa, který je větší než já. Nakonec jsem ani jeho chabou omluvu nepřijal. Byla sice chabá, ale když se to tak vezme, tím, že Hugovi ten chlaďák zavíral, bránil ho tím před problémy a to ho šlechtí.

Co budu dělat? Je pravda, že zítra budeme mít oba volno a pak už zase budeme na opačné směně, ale budeme se stále potkávat. Jelikož jsem měl plné ruce práce, čas plynul jako voda. Ani jsem se nenadál a už mi přišel majitel oznámit, že se zavírá, abych vše uklidil a dostavil se do jídelny. Jako bych to po těch letech nevěděl.

Když jsem se pak rozhlížel kolem sebe, zda je vše na svém místě, byl jsem celkem se svou rychlostí spokojený. Chystal jsem se z jídelny odejít, když jsem se ve dveřích málem srazil s Brunem. Hned jsem sklopil zrak a snažil se ho obejít. Nepodařilo se mi to. Chytil mě za loket a otočil k sobě.

„Než půjdeš domů, chci s tebou mluvit.“ Hlas mu zněl klidně a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst.
„Ale já nemám čas a navíc se mi nechce!“ Obořil jsem se zase na něj a ihned toho litoval.

Viděl jsem, jak na nás už všichni čekají a někteří mávají, ještě jsem slyšel u svého ucha varovné: „Jestli nepočkáš, tak půjdeš opět pod sprchu!“ A pak už jsme oba nasadili úsměv a vyrazili do chumlu zaměstnanců.

Z připraveného tácu jsme si vzali nalité šampaňské. Majitel přednesl zase tentýž proslov, jakým nás oblažoval už několik let a všichni jsme si měli za úkol přiťuknout, v rámci upevňování vztahů mezi zaměstnanci. Jelikož pokojská Magda a barmanka Helga tu byly zhruba stejně dlouhou dobu jako já, tedy necelých 10let vlepily mi na obě tváře přátelskou pusu. Byla to už taková tradice. Když jsem však pohlédl za ně, zkoprněl jsem. Bruno se s potměšilým úšklebkem protáhl mezi nimi a mířil si to přímo ke mně.

Než jsem se vzpamatoval, vzal mě za ramena a napodobil holky. Zíral jsem na něj, když odcházel pryč. Má ruka zamířila na jednu tvář a přilnula k místu, kde se pokožky dotknul rty, jako bych si to teplo chtěl ještě na okamžik uchovat. Dnešní večer jsem byl opravdu vykolejený a tak jsem čekal, kdy se mé prochlazení projeví. Potřeboval jsem se dostat domů, pořádně se zahřát a přemýšlet o tom, co udělám dál, tady, kde byl i on, jsem se soustředit na přemýšlení nemohl.

Zamířil jsem za majitelem a slušně se mu omluvil, že musím jít domů. Propustil mě s potměšilým úsměvem a já byl z jeho chování zmatený. Zašel jsem si do kuchyně pro věci, které se sušily na radiátoru. Boxerky a tričko jsem si nachystal, že si obleču, zbytek naházel do kabele. Vyskočil jsem málem z kůže, když se ozvala rána při prudkém zavření mé skříňky.

Mé tušení, že je to Bruno bylo bohužel správné. Otočil jsem se a chtěl mu čelit.
„Řekl jsem ti, že pokud na mě nepočkáš, půjdeš do sprchy, teď si jen musím rozmyslet, jestli do studené nebo do teplé.“ Ušklíbl se a já měl sto chutí mu vrazit.
„Opovaž se! Už tak nejspíš tohle odležím, nemusíš to víc přikrmovat!“

Snažil jsem se couváním od něj dostat dál, ale sledoval každý můj pohyb a kamkoliv jsem se hnul já, tak o takový kus se posunul i on.

„Myslím, že nemáš na výběr...“ Usmál se na mě zlomyslně a já v té chvíli nazaril na zeď. Chtěl jsem něco říct, ale znovu mě odnášel jako pytel brambor někam pryč. Mohl jsme mu jen nadávat a bušit do jeho rozložitých zad. Tušení, že mě nese znovu do sprch byla mylná. Najednou jsem se ocitl ve sprše v jednom z pokojů.

„Co to děláš? Chceš, aby nás oba majitel vyhodil? A kde jsi vlastně sehnal klíče?“ Zamknul za sebou a klíč někam schoval. Pustil mě na zem ve sprchovém koutu.

„Máš moc otázek.“ Pronesl, když za mnou zavíral skleněné dveře. Jen jsem na něj zíral, když jsem se díval, jak se pomalu svléká. Asi jsem musel vypadat hodně překvapeně a vyjeveně, když se svékl do půli těla a já uviděl tu vypracovanou postavu.

Když si nechal jen boxerky a znovu otevřel dveře, neměl jsem slov. Těkal jsem pohledem všude, kde jsem mohl a přímo hladově ho hltal.

„Že bych konečně přišel na to, jak tě umlčet?“ Dobíral si mě a já musel konečně spozornět.

„Na to zapoměň a proč to vůbec děláš? Nechápu to...“ Vtlačil se za mnou a pomalu mi rozepínal pracovní sako, pod kterým jsem nic neměl.

„No je to jednoduché. Půl roku čekám na nějakou příležitost, jak zjistit, jestli se ti taky líbím a jelikož mě považuješ za krásného a na přípitek jsi taky nic nenamýtal, tak je můj úmysů jasný: Chci Ti dát Vánoční dárek.“

Sako už ze mě svékl a hodil ho někam za sebe. Byl jsem zmatený a zaskočený, jen jsem stál a koukal na něj a zamumlal: „Jaký dárek?“

Zasmál se mi nahlas a pobaveně po mě mrkl. Nenuceně zahákl prsty za gumu svého spodního prádla. Zalapal jsem po dechu, když přede mnou stál, jak ho pán bůh stvořil a pronesl: „Sebe.“

Pořád mi mozek nějak nemohl naskočit. Vjel mi jednou rukou do vlasů a druhou mi obmotal kolem pasu, aby si mě na sebe přitáhl. Věnoval mi něžný polibek a až ten mě nakopl. Oplatil jsem mu ho a objel ho kolem ramen. Nemohl jsem něčemu takovému uvěřit. Já se mu líbil? Ale vždyť...

Nakonec jsem to hodil za hlavu, teď bylo teď a na otázky bude čas později. Tuhle příležitost jsem nemýnil promarnit, ani kdyby to znamenalo jen pár chvilek v ráji.

Rozpojil naše rty se slovy: „No konečně!“ Šťastně jsem se usmál a vášnivě ho políbil. Cítil jsem jeho ruce na zavazování mých kalhot a pak se svezly k zemi. Odkopl jsem je ven ze sprchy a Bruno zavřel dveře a pustil teplou vodu. Trochu jsem se lekl, ale byla pravda, že mi sprchu slíbil. Tělem se mi rozlévalo vzrušení a atakovalo všechny smysly.

Začal jsem vnímat jeho vůni, chuť jeho úst po mentolové cigaretě a šampaňském. Tělo měl nádherně opálené a osvalené, přesně tak, jak se mi to líbilo. Ruce se mi nepatrně chvěly, když jsem přejížděl po jeho horké pokožce, ramenou, zádech. Moje vzrušení již bylo v plné síle, stačilo jen pár polibků a když mi přejížděl rukou po zadečku, tiše jsem zavzdychal. Pomalu si přede mě klekal, přitom mi dráždil bradavky svými prsty a špičkou jazyka. Najednou mě zničeho nic otočil čelem ke zdi a polibky pokračoval stále níž.

V okamžiku, kdy se jeho ústa dotla jamek nad zadečkem, vyšel ze mě slastný sten. Kapky vody dopadaly na celé moje tělo a to působilo ještě více vzrušivě, když se ocitl jeho prst u mého otvůrku a pokračoval níž, až k pytlíku, ten mi něžně mnul a párkrát letabile zavadil i o mou chloubu, zcela samovolně jsem na něj vystrčil své pozadí. Jeho prsty si více odkryly můj vstup a já se mírně zastyděl, ale tento pocit ihned zmizel, jakmile jeho hbytý jazýček našel mou dírku.

Ještě trochu jsem mu vyšel vstříc a hlasitě jsem zasténal. Nebylo pochyb o tom, že ho chci. A on to nepochybně pochopil, protože i přes své dráždění do mě zasouval svůj prst. Tak dlouho jsem nic takového nezažil, tak dlouho už jsem po tom toužil. A teď se to stávalo realitou.

Nevydržel jsem se ovládat, když do mě zajel i druhým. „Prosím Bruno! Už to nevydržím...“

Odtáhl se ode mě. Chytil mě za rameno, mírně zatlačil, abych se ještě více předklonil a tak se mu ukázal. „Tady je někdo nedočkavý. Už jsi to dlouho nedělal?“ Při své otázce ve mně pohyboval prsty, aby si mě patřičně roztáhl a já prostě nedokázal být potichu, hlasité projevy mého chtíče se rozléhaly po koupelně a možná se nesly i dál, ale mě to v této chvíli bylo upřímně jedno.

Na jeho otázku, jsem jen přikývl, mluvit nebylo možné s tím knedlíkem, který jsem měl v krku.

„Jak dlouho?“ Vyzvídal a mě to vytáčelo, protože jedinné, na co jsem se v tuto chvíli chtěl soustředit, byla má nenaplněná dírka.

Zmohl jsem se jen na zašeptání: „Rok a půl.“

V jeho hlase bylo slyšet potěšení: „To je dobře, myslím, že už dýl čekat nezvládneš ani ty, ani já...“ Domluvil a já se zachvěl, když jsem ho začal pociťovat v sobě. Pomalu do mě pronikal a já bych tak chtivý, že jsem sám prudce přirazil, aby mě naplnil po kořen. Zasténal jsem mírnou bolestí, ale i spokojeností nad tou plností. Bylo to úžasné!

„Bože, ty seš nedočkavej, kdybych tohle věděl dřív...“ Potěšilo mě to. Jistě, že jsem nedočkavý, toužím po něm celou dobu a konečně ho můžu mít, není na co čekat. Zprvu se začal pohybovat jemně a opatrně, ale za chvíli jsem ho pobídl sám do rychlejšího tempa a naše těla vydávaly pleskavé zvuky doplňované našimi steny a vzdechy. Oběma rukama jsem byl zapřený o stěnu, když má touha ale dosáhla maxima, přesunul jsem ji na svůj penis.

Slyšel jsem jen Brunovo nespokojené mlasknutí, mírně se nade mě nahnul, odstrčil moji ruku a sám se jal dovést mou slast k uspokojení.

„Tohle je ode dneška moje a ani ty už tohle dělat nebudeš!“ Mluvil pevně a odhodlaně. On to myslel vážně? Nechce jen jednu noc? Myšlenky mi najednou vylétly z hlavy, protože mě dovedl k vrcholu. Znovu jsem se zapřel oběma rukama a z posledních sil se snažil vyjít Brunovi vstříc, ale na těch podlamujících se nohou to šlo těžko.

Naštěstí se ozval jeho slastný výkřik a má dírka dostávala zaslouženou vánoční nadílku. Nakonec jsme se oba zhroutili k zemi jako takový zvláštní propletenec. Kdyby nás někdo viděl, rozhodně by nevěděl, kde jeden končí a ten druhý začíná. Bruno se vzpamatoval jako první. Opatrně ze mě vystoupil a svými prsty do mě zajel, aby pomohl vyprázdnit mou naplněnou dírku. S povzdechem a vděkem jsem to přijal. Sám se rychle opláchl, vypnul vodu a odešel pro dva ručníky. Ten jeden si dal kolem pasu a do toho druhého mě zabalil. Pomohl mi do postele a lehl si vedle mě.

Já k němu z posledních sil zvedl unaveně oči s tichou poznámkou.

„Musíme rychle pryč, jinak nás vyhodí.“

Bruno se na mě usmál, vzal mě do své náruče a přikryl až pod bradu.

„Nemusíme, tenhle pokoj je náš na dva dny.“ Jen jsem na něj udivěně hleděl.

„Ty sis myslel, že jsem na jednorázovky a pak dělat, že se nic nestalo?“ Mírně jsem se začervenal, mohl jsem jen zahambeně přikývnout.

„No, tak už víš, že nejsem, zítra vymyslíme, co dál. Dneska už spi.“

V hlavě mi naskočily jen dvě slova, která jsem toužil zašeptat, ale usnul jsem dříve než jsem otevřel pusu a tak jsem si ani nevšiml, že mi je Bruno něžně šeptá s polibkem do vlasů: „Miluju tě.“

xxx

Nedejte se zmást, další den jsem chytil zápal plic a Bruno se o mě musel starat. Nakonec to skončilo tak, že trval na mém ošetřování, když za mou nemoc mohl a protože trvalo 14dní než jsem se z toho dostal, byl už u mě nastěhovaný třetí den naší známosti. A tak už to táhneme tři roky a na Štědrý den slavíme i naše výročí.

Naštěstí Bruno stále dělá na druhé směně, protože kdyby ne, asi bychom nic neudělali. Nemůžeme se od sebe odtrhnout a takovéto pomuchlováníčko v práci není žádná novinka. Majitel nám sice tuhle alternativu nabídl a i jsme to jeden den zkusili, ale Bruno pletl objednávky a já zase vařil jako největší břídil. Ani jeden jsme se nemohli soustředit. Takže vše zůstalo při starém. A tak je to i nejlepší, protože v noci si to pak pořádně vynahradíme.

Tímto přejeme všem: Šťastné a veselé Vánoce a zdraví a spokojenost po celý rok!