Trvalo to déle než mělo. Uvědomoval jsem si to každým uplynulým dnem, ale jak to zkončit? Jak zkončit něco, co Vás naprosto ovládalo, pro co člověk vlastně každý den dýchal. Měla to být jen nevinná spolupráce, neosobní, maximálně přátelská. Ale po nějaké době to přestávalo dávat smysl.

Vlastně v okamžiku, kdy náš společný projekt napadli a já věděl, že i když jde o nás oba, chci ochránit hlavně jeho. On byl ten křehký, ten, který ještě nepoznal tolik zklamání v životě jako já. Můj život je ho plný. Umím se obrnit a bránit, nebo prostě sbalit věci a obejít, když vím, že to nemá smysl. Ale on chtěl něco dokázat a já prostě potřeboval vědět, že to bude v pořádku. Díky té příhodě se mi skoro podařilo uniknout ze spáru něčeho, co se začalo rodit. Jenže nepodařilo a já od té doby den co den zapadával do té propasti.

A pak jednoho dne...

„Ahoj, víš, nemám to komu říct, ale zamiloval jsem se...“ Věta pokračovala dál v popisu, jak je ta dívka úžasná, ale mé srdce se zastavilo. Přestal jsem dýchat a v té chvíli jsem si uvědomil, že je pozdě, že je pozdě kamkoliv uniknout. Náš vztah se stával hlubší, ale z mé strany nešlo jen o přátelství, bohužel.

Ale jak by tenhle vztah mohl někdy fungovat? Jsme oba muži, a navíc, já jako profesor na univerzitě ve svých 31letech a 19ti letý student. Nebyl jsem blázen. Naděje nebyla žádná a tak mi naše denodenní konverzace stačila.

Jednou se mě zeptal, proč nemám nikoho s kým bych byl šťastný. Tenkrát jsem se jen ušklíbl a řekl něco jako: A kdo by na to měl čas... A přenesl řeč jinam. Cožpak bych mu mohl říct, že jedinný po kom toužím je on? Nikdy!

Čím víc se naše rozhovory zosobňovaly, vznikly v nich i narážky a já věděl, že často nechtěně vyprovokované mnou. Ale kdo by mi to zazlíval? Bylo to nevinné. Ale noci se stávaly skrýší pro má tajná přání. Nejen pro zrealizování vztahu, ale taky pro poznání fyzické rozkoše. Že mi toto už máte za zlé? Nebojte, já si to vyčítal pokaždé, když jsem na to jen pomyslel. Ale bylo to opět čím dál těžší.

Pochopte, ty detaily, které nás spojovaly, stejné záliby i chutě a spoustu dalšího člověka přesvědčovalo o spřízněných duších. Ale jak dobře víme, tyto duše jen málo kdy dojdou ke spokojenosti.

Čas plynul a na konci jednoho předlouhého rozhovoru mě velmi šťastně chytil za ruku a pověděl:

„Víš, ta dívka, do které jsem se zamiloval, se stala mojí dívkou.“ Pogratuloval jsem mu a myslela jsem to upřímně, ale chvatně se rozloučil. Vyběhl jsem z kavárny, kde jsme večeřeli a ještě z kabátem v ruce se opřel o tu ledovou stěnu venku. Lilo jako z konve a já to svým způsobem uvítal. Během chíle jsem byl celý promočený, i když jsem si nějakým zázrakem kabát nasadil. V duchu jsem si řekl, že počasí zcela odpovídá mým pocitům. Po nějaké chvíli, jsem se šouravým krokem vydal k domovu. Slzy mi stékaly po tvářích a mísily se s deštěm. Nadával jsem si do bláznů a starých blbců. Vím, že bych měl mít rozum, ale v té chvíli bylo vše rasionální pryč a zbyla jen díra, prázdnota a taková bolest, jakou jsem v životě ještě nezažil.

Doma jsem po cestě do ložnice shazoval oblečení a nahý se schoulil k polštáři a až po nos se zabalil do deky. Už dávno bylo mé tělo zahřáté, ale stále se třáslo, nemohl jsem to uklidnit a bohužel, ani slzy zastavit. Nevím, kdy jsem usnul. Ale mohlo být dlouho po půlnoci.

Ráno přišlo nečekaně brzy a já se cítil ještě víc mizerně, než předchozí den. Budík zvonil na celý dům a já musel vstávat, zase mě čekal náročný den. Potřeboval jsem se na svoji práci soustředit, ale i když jsem se sebevíc snažil, neudržel jsem pozornost. Neustále jsem přemýšlel, co budu dělat? Jak se mám zachovat. On o mých citech neví, ale když se na něj podívám, jistě se mi zalijí oči slzami. A kdyby mi chtěl svoji přítelkyni představit? Nechci na to ani pomyslet.

Mé trápení v poledne přešlo v urputný kašel. Sklátila mě vysoká horečka a já začal mít úplně jiné starosti. Naštěstí byl pátek a já měl víkend před sebou. Napsal jsem své lásce, že mi není dobře, že se nějaký čas neuvidíme. Opět mi od něj přišlo starostlivé vyptávání a přání ať se brzy uzdravím. Měl jsem sto chutí s mobilem hodit přes celou mistnost, ale díky horečce, jsem se nad tím jen rozbrečel. V té chvíli bylo jasné, že je čas jít domů a lehnout si do peřin, abych se mohl vypotit.

Celý den jsem nic nejedl a kolem sedmé večer se můj rozházený žaludek přihlásil o slovo. Potřeboval naplnit. Zrovna, když jsem zhodnotil, že je nejjednodušší a nejlepší si udělat instantní polévku, zazvlonil zvonek. Došoural jsem se ke dveřím a otevřel. Každý si může domyslet, kdo tam stál, byl to Barabáš (ano, rodiče měli asi smysl pro humor, ale on si nechával říkat jen Barry).

„Ahoj, donesl jsem ti nějaké léky a hlavně jídlo, určitě jsi nic nedl.“ Stál jsem jako opařený a jen lapal po dechu, když se kolem mě protáhl do bytu, aniž bych ho pozval. U někoho jiného bych to považoval za nezdvořilost, ale jemu jsem byl ochotný odpustit cokoliv. A co bylo dál? Byl jsem jako v mlžném oparu, nachystal mi jídlo na talíř, já musel vše sníst, padlo to do mě a já ani nevěděl jak. Staral se o mě, vařil mi čaj, dohlídl na to, abych si vzal léky, přidržoval mě, když jsem dostal záchvat kašle, abych se udržel na nohou a podával mi pití. Nakonec mi nařídil, že v deset večer musím jít spát a tak mě zakryl, pozhasínal světla a odešel. Jen jsem ležel v posteli a byl úplně v háji. Nikdo pro mě nic tak krásného nikdy neudělal a já ucítil slzy opět na svých tvářích, chtěl jsem je naštvaně setřít, ale neměl jsem na to už sílu, připadal jsem si jako naprostý slaboch a největší plačka na světě. Jen jsem se rezignovaně otočil na bok, nechal je stékat a pomalu usínal.

Jak jsem se uzdravoval nabyl jsem rozhodnutí, že se mé chování a vnímání musí změnit. Od té chvíle se mé vřelé chování pomalu schovávalo pod roušku zdánlivé netečnosti. Choval jsem se chladněji, ale neustále jsem tu pro něj chtěl být, jako přítel. Už jsme se tak často nevýdali a Barrymu se to hodilo, protože mohl více času trávit se svojí přítelkyní. Asi mu to nějakou dobu nedocházelo. Za to já se trápil ještě více, než před tím. Stálo mě hodně sil se chovat chladně. Asi největší rána přišla, když mě pozval na své dvacáté narozeniny. Bylo mnoho faktorů, proč jsem tam nemohl jít. Prvním a hlavním byla jeho přítelkyně, dalším jeho rodiče. Nemohl bych se jim podívat do očí, i když mi nedělalo problémy vyjít s nikým, takže si myslím, že bych mohl zanechat dobrý dojem, jen, k čemu by to bylo? Odbyl jsem ho přáním přes internet a doufal, že si vše užije.

V den kdy se konala oslava mi několikrát volal, ale já mu to odmítal vzít. Chtěl jsem být sám a lízat si rány. Moc jsem chtěl být s ním, ale viděl ho s... NE! Donutil jsem se si sednout k počítači a zpracovávat dál rozdělaný projekt, díky citovému vztahu s Barrym jsem měl velký skluz. Stejně jsem do toho jen hleděl a myslel na něj. S hlavou ve dlaních jsem se opět oddával sebelítosti. Nehaňte mě, prosím, opravdu mě ta bolest neustále provázela a já se jí nedokázal zbavit.

Nakonec jsem to vše v jedenáct hodin vzdal. Rozhodl jsem se osprchovat, když mě pod těmi horkými kapkami napadaly nemravné věci. Nemohl jsem si pomoct, už to bylo tak dlouho, kdy jsem si naposledy dovolil na něj takhle myslet, ale dnes to potřebuji. Potřebuji se uvolnit a aspoň na chvíli se cítit lépe. Představa jeho nádherného těla, úst a očí, které mě neustále atakovaly, mě přenesla až k uspokojení. Nestihl jsem ani sám sebe opět nenávidět, když mi někdo bušil na dveře.

Nervózně jsem vystoupil ze sprchy a hodil si kolem pasu ručník. Bušení neustávalo a já se proklínal, proč mě nikdy nenapadlo, si pořídit kukátko, takhle bych se mohl podívat, kdo to je. Stále jsem se rozmýšlel s rukou na klice, když bušení přestalo a za dveřmi se ozvalo:

„Otevři! Vím, že jsi doma!“ Byl to Barry. Otevřel jsem dveře a díky tomu, že se o ně Barry opíral plnou vahou, mi padl do náruče.

V tu chvíli jsem přestal vnímat svět a jen se zblízka zahleděl do jeho nádherných očí. Všiml jsem si, že jsou hodně zakalené, jistě z přemíry alkoholu. Dokonce jsem mu musel pomoct ho dotáhnou na pohovku, protože jeho vrávoravý krok by ho tam jistě nedonesl a já při tom přemýšlel, jak se bez úhony dostal až sem.

„Co tu děláš? A jak ses, ve svém stavu, sem dostal?“ Ptal jsem se ihned, když jsem mu pověsil bundu na věšák a vrátil se za ním zpět, abych si k němu přisedl.

„Vzal jsem si taxi. Chci s tebou mluvit.“ Škytl a já měl obavu, jestli to nepovede ke zvracení, protože se mu hodně pletl jazyk.

„Chci vědět, co se s tebou děje!“ Ukázal na mě prstem a probodl mě pohledem. Co bych mu měl říct? „Nic se neděje, co by se dělo?“ Dělal jsem, jako by nic.

„Vím, že je to lež! Trvá to už dlouho! Udělal jsem ti něco?“ Podíval se na mě utrápeným pohledem a já měl chuť ho sevřít v náruči.

Stejně si to další den nebude pamatovat, tak proč mu lhát?

„Nic jsi mi neudělal, to já.“ Složil jsem hlavu do dlaní a nešťastně si povzdechl.

„Tak mi řekni, co se děje!“ Smutně jsem na něj podíval.

„Miluju tě! To se děje!“ Řekl jsem důrazně, ale nekřičel jsem.

Zůstal zaraženě na pár okamžiků sedět, pak se jeho pohled změnil v něco, co jsem nedokázal rozluštit.

„A to jen kvůli tomu se takhle chováš?“ Touhle otázkou mě vyvedl z rovnováhy.

„Cože? Jenom? Tobě se láska zdá tak jednoduchá? Víš vůbec jak trpím?“ Vstal jsem a začal přecházet po pokoji. Ani jsem si neuvědomoval, že mám stále jen ručník.

„A když tak trpíš, tak proč jsi mi to neřekl už dřív? Jak dlouho?“ Složil si ruce na prsou a vypadal dopáleně. On je tu teď naštvaný? Co to má být?

„Co bych tím změnil? Dost dlouho.“ Rozhovor se stáčel k výslechu a na ten já jsem neměl vůbec chuť! Chci se od něj oprostit, chci zpět jen naše přátelství! Tenhle rozhovor ho nejspíš zabije a já nezvládnu se s ním rozloučit... Je už pro mě moc důležitý...

Zvedl jsem ho na nohy a vláčel ho, za jeho protestů, že jsme ještě nezkončili, ven před dveře.

„Zkončili jsme v rozmluvě, jdu spát a ty musíš taky.“ Zamknul jsem dveře a jen slyšel, jak za nimi naštvaně nadává, dokonce do nich i kopnul. Pak se jeho kroky vzdalovaly a já se v té chvíli roztřásl. Klesl jsem k zemi a představil si, že už ho nikdy neuvidím. Takhle nešťastně jsem nikdy nebrečel. Seděl jsem tam hodně dlouho a když mi začala být zima, vkradla se mi do hlavy otázka, jak se asi dostal domů. Ne! Nemůžu na něj myslet celý den, je dospělý! Je mu už dvacet a má HOLKU! Smiř se konečně s tím a zkus mu dát sbohem! Křičel na mě omámený mozek. Ale jak? Ty přece najdeš způsob! Pobízel mě a já se bezvládně svezl do postele, kde jsem vyčerpaně usnul.

Konec I. části

Dle ankety odhlasovaný Happy End.

Všem svým čtenářům velmi děkuji! Za rychlost a aktivitu! Je to krásné a inspirativní. Sami vidíte, co můžete svou aktivitou dokázat. Je to i ve vašich rukách ;) Tohle je hlavně vaše zásluha!

II. část

Uplynulo několik dní a Barry se mi vůbec neozýval, já neměl odvahu to udělat jako první. Už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že je vše u konce a já už ho nikdy neuvidím.

Když mi bylo po něm nejvíce smutno, otevřel jsem si složku s jeho fotkami, připadalo mi to, jako bych mu byl blíž a aspoň na chvíli jsem si mohl představovat, kdyby tu byl, tak...

Z pár dnů se stal týden, když mi napsal, jestli nechci zajít na oběd do naší oblíbené restaurace. Srdce mi bilo jako splašené, ruce se mi chvěly a já jen s netrpělivostí vyčkával jeho příchod. Když dorazil, moc se mi do očí nedíval, ale já byl tak nervózní, že jsem to sotva vnímal. Po pár minutách jsem se konečně uklidnil, zvládl jsem s ním už i oční kontakt a on vypadal tak, jako obvykle. Nejspíše si nic nepamatoval.

Oběd proběhl v přátelském duchu, i když se mi zdálo, že náš vztah trochu ochladl. Na konci už se na mě ani nepodíval a já cítil nával obrovského smutku. Rozloučil se se mnou chladně a já ještě chvíli seděl, pozoroval jeho vzdalující se záda, dokud nezmizely a i tak jsem neustále upíral zrak tam, kde už nebyly.

Zbytek dne jsem jen přemýšlel, co to bylo. Na nic jsem ovšem nepřišel. Cítil jsem ale, že se něco změnilo, něco zásadního, co jen tak nepřekonáme. V noci se mi zdál jako dobrý nápad mu další den zavolat. Co chvilka jsem v ruce držel mobil a díval se na jeho kontakt, ale odvaha nebyla. To poslední, co bylo potřeba, bylo zmáčknout tlačítko volat, nešlo to.

Další noc mě donutila se pravdě podívat do očí, nejspíš je to vše pryč, tohle bylo asi takové rozloučení a já se přes to musím přenést. Ale řekněte to zamilovanému člověku. Někdy vzpomínky na něj byly tak silné, že jsem se musel chytit věcí okolo, jak mě to v té chvíli sebralo. Vydýchat ten pocit ztráty, vlastně ztráty kusu sama sebe. Ten má u sebe on, ten velmi důležitý díl, který jsem mu dobrovolně daroval.

Po nějaké době, abych si ho připoměl, jsem začal znovu pracovat na svém projektu. Dělal jsem na něm pořád. Dokud nebyl dokončený. Má radost byla obrovská, když se to podařilo a já byl se svým dílem spokojen. Zcela automaticky jsem hrábl po telefonu, abych se Barrymu pochlubil. SMSka byla napsaná a připravená k odeslání, když jsem se zarazil. Nemůžu se mu ozývat. Když to on neudělá první, nejspíš si nepřeje se mnou mluvit, tak já se mu nebudu vnucovat. Položil jsem ho zpět a složil hlavu do dlaní. Tak hrozně moc mi chyběl! Chci ho zpět, alespoň jako kamaráda! Tenkrát jsem se zařekl, že jestli bude mít můj projekt úspěch, tak mu ho vytištěný a svázaný donesu, aby věděl, čeho byl součástí.

Bylo to přesně měsíc od našeho posledního setkání, když se mému dílu dostalo dokonce ocenění univerzity a já byl šťastný a tak jsem vzal odpoledne jedno tištěné vydání a odnesl ho Barrymu domů. Zaklepal jsem a nervózně přešlapoval přede dveřmi. Po nějaké době mi otevřel a já se zděsil. Vypadal hrozně.

Prosím, neodsuzujte mě za tenhle popis, ano, miluji ho, a je pro mě i v této podobě krásný, ale nevypadal vůbec dobře. Byl celý bílý, pohublý, s kruhy pod očima a tak vyděšeným výrazem, jako by na něj přišla policie, po tom, co vykradl banku. Nechápavě jsem na něj koukal.

„Barry, co se ti stalo?“ Přistoupil jsem ke dveřím a prohlížel si ho ještě pozorněji.

„Nic, co je?“ Byl nevrlý a vypadal nervózně.

„Jen jsem ti donest ten náš společný projekt. Měl úspěch.“ Podal jsem mu ho a on si ho ode mě spěšně vzal.

„Díky, tak ahoj!“ Snažil se zavřít dveře, ale já byl odhodlaný zjistit, co se děje. Vrazil jsem nohu do dveří, aby je nemohl zavřít. Chvíli klel a dokonce jimi dost zabral, ale já se nevzdal. Plnou silou jsem se opřel a dveře rozrazil. Vyvalil se na mě vydýchaný dusný vzduch.

Co se to tu proboha dělo? Nechal jsem omráčeného Barryho stát u dveří, sundal si boty a razil si cestu do jeho malinkatého bytečku, měl tu jen pár metrů čtverečných, ale to pro studenta stačilo.

Jenže mé zděšení pokračovalo. Na konferenčním stolku u jeho sedačky, na které spával, se válela nedojezená pizza. Všude nepořádek, oblečení, pet flašky, tohle nebyl on! Takhle to u něj nikdy nevypadalo! Vždy měl uklizeno. Na posteli se válela kupa použitých kapesníčků, které jsem jen typoval, od čeho jsou, protože rýmou určitě netrpěl. A pak, vedle té kopy, trůnil zapnutý jeho notebook a k mému šílenému překvapení byla rozkliknutá moje fotografie.

Jen jsem zíral! Co? Proč? Musel jsem jít blíž, abych se přesvědčil, že to byla ta jedinná fotografie, kterou jsem mu poslal. Jak jsem se přibližoval, odněkud se jako tsunami vyvalil Barry a notebook přede mnou zaklapl. Stoupl si před něj jako štít s odhodlaným a naštvaným výrazem a já měl pusu dokořán a stále lepal po dechu. Co se to tu, sakra, děje? Já... já jsem ničemu nerozuměl! Co to mělo znamenat? Musím se uklidnit!

Přejel jsem si rukou přes obličej, abych tak smazal svůj pitomý výraz, který by ho jistě rozesmál, kdyby na to pohlížel trochu jinak. Sedl jsem si na tu sedačku a bylo mi jedno, že přímo do té hromady použitých kapesníčků, ani jsem si toho nevšiml. Párkrát jsem se nadechl a vydechl a konečně se na Barryho upřeně podíval. V mém srdci byl takový bordel a nejhorší byl pocit nastupující naděje. Bože! Byl jsem bez něj tak prázdný!

Když zjistil, kde sedím, vzal koš, který měl po ruce a házel do něj okolo mě rozeseté kapesníčky. Když jsem jich vzal pár do rukou, že mu pomůžu, snažil se mi je vytrhnout z ruky. V té chvíli jsem na nic nečekal a chytil ho za tu ruku a nepouštěl. Jeho oči zářily ostražitostí.

„Sedni si a řekni mi, co se děje.“ Snažil jsem se o tichý smířlivý tón.

„Není nic, co by se dělo!“ Snažil se mě odbít a ruku vytrhnout. Ani jedno se mu bohužel nepodařilo.

„Neodejdu, dokud si nepromluvíme. A přestaň mi lhát! Co tvoje přítelkyně?“ V žilách mi tuhla krev nad touhle otázkou, ale bylo to jedniné možné vysvětlení.

„Sakra, pusť mě! Co by s ní bylo? Rozešel jsem se s ní!“ Můj připitomělý výraz překvapení byl zase zpět a stisk na jeho zápěstí zesílil. Neunikne mi, nikam!

„Ty ses... Proč? Vždyť jsi ji měl rád...“ Nechápavě jsem šeptal a snažil si to vše srovnat.

„No, zřejmě né dost!“ Zněl vytočeně a jako by si to odplivl.

Co ta věta měla znamenat? Bože! Je tak uzavřený! Nechce se se mnou bavit. Chci mu pomoct, chci zpět aspoň kamaráda.

„Nechápu to, vysvětli mi to.“ Prosil jsem ho pohledem.

„Zrovna tobě nic vysvětlovat nebudu, chci abys odešel!“ Křičel na mě a ještě víc sebou škubal, aby mě nejspíš zvedl, nebo aspoň se vyprostil.

„Tak a dost!“ Naštval jsem se, může po mě dupat, může mě urážet, ale chci, aby mu bylo lépe, potřebuju to!

Prudce jsem s ním škubl a hodil ho na postel, než se stačil zvednout, sednul jsem si na něj obkročmo a on nadával jako dlaždič. Rukama se bránil, ale já se nemínil vzdát a jelikož byl oproti mě malinký, měl jsem ve svých 175cm velikostní i váhovou převahu. Jeho ruce nakonec skončily spoutané okolo jeho hlavy.

„Něco se děje, chci ti pomoct, jsme přece přátelé...“ Nenechal mě ani domluvit a pohrdavě ceknul. „Přátelé? S tím jdi do háje!“ Nechápal jsem ještě víc.

„Podle mě jsme, co se stalo?“ Má hlava byla asi hodně mimo, protože tohle pro mě začínalo být dosti zmatené.

„Kdyby jsi byl aspoň přítel, tak se ozveš! Je to už měsíc a ty nic... A pak sem dojdeš s tím blbým projektem, kvůli kterýmu tahle hovadina začala a já mám být rád, že sis na mě konečně vzpoměl?“ Tak tohle bylo ještě horší! On napadal mě? Že já jsem se neozval? To nemyslí vážně!?

„Já jsem čekal, až se ozveš ty! Bylo mi jasné, že sis asi vzpoměl na tu opileckou noc a nechceš už mě vidět...“ Nechápavě se na mě zahleděl.

„Já si s té noci nic nepamatuju, šel jsem ti něco říct, ale tys mě zdá se vyhodil, takže... Co se tenkrát stalo, že bych tě nechtěl vidět?“ Zkoumavě se na mě zahleděl.

Horší než teď to stejně nebude, tak proč to nezopakovat.

„Řekl jsem ti, že tě miluju...“

Pohrdavě si odprskl. „No jasně! Ty mě tak určitě miluješ...“ Tak tohle mě opět nakoplo.

„Hele! Klidně se mi směj, jo jsem stará vykopávka, která se zamilovala do zajíčka, je to trapný, klidně se mi vysmívej, ale nezpochybňuj to!“ Při posledním slově se jeho výraz změnil v udivený.

„Takže je to pravda?“ Jen se bez dechu zeptal. Opět jsem měl pocit, že se tu něco děje a já vůbec nemám ponětí co.

„Jasně, že je to pravda!“ Trval jsem na svém.

„Tak proč jsi mě vyhodil, když jsem ti šel říct, že tě miluju?“ Asi se mi budete smát, ale říká se do třetice všeho dobrého, jsem opět nahodil nechápavý obličej z otevřenou pusou a vypísknutím: „COŽE???“

Stydlivě dovrátil tvář na stranu a zašeptal: „Slyšels dobře.“

Na ústech mi začal hrát nekontrolovatelný úsměv a po těle se rozlévala taková euforie a štěstí, že jsem málem vypustil duši.

„Ale tys mi to neřekl, asi jsem tě vyhodil dřív, než jsi to stihl... Je to pravda, opravdu mě miluješ?“ Jeho odpovědí bylo smutné povzdychnutí, zavření očí a přikývnutí, hlavu ke mně už neotočil, zůstala stále na boku.

Pustil jsem jeho ruce a opřel ty své vedle jeho hlavy. Má ústa se sklonila k jeho uchu a zašeptala: „Podívej se, prosím, na mě! A řekni mi to, teď.“ Prosil jsem ho. Bože! Jestli to udělá, asi se rozletím štěstím na milión kousíčků.

Nejistě ke mně otočil hlavu a prohlížel si můj láskou zalitý obličej, začal se usmívat, pak se jeho ruce vznesly do mých vlasů a pročesávaly je.

„Miluju tě.“ Zašeptal tak tiše a nesměle, že mě to dojalo. Kdybych už se kvůli němu tolik nenaplakal, jistě by mi jedna slza ukápla.

„Můžu tě políbit?“ Vysel jsem pohledem na jeho rtech a tohle jsem si přál už tak hrozně dlouho udělat...

„Musíš!“ Tiše řekl a popotahoval si sám mou hlavu ke svým rtům.

Jistě si každý domyslí, že jsem byl v sedmém nebi a chvěl se tak, až to bylo k smíchu. Jsem tak starý a tohle pískle mě totálně odrovnalo, přejelo mě jako buldozer a ve mně nezůstala ani jedna kostička celá. Naše rty se pomalu ochutnávaly a hrály si. Bylo to nekonečné, ale úžasné, mravenci mi běhaly po celém těle a v břiše se to chvělo pod náporem motýlích křídel.

Nikdy jsem tohle nezažil. Tak obrovské štěstí, že by se nevlezlo ani do činžáku. Jemně jsem ho hladil po tváři a užíval si jeho blízkost. I on se mě něžně dotýkal a zatahal mě za kabát, který jsem měl ještě stále na sobě.

„Mohl bys ho sundat?“ Otázka byla nevinná, ani jsem si nestoupl, abych se nezdržoval, prostě jsem jen vytáhl ruce postupně z rukávů a odhodil ho někam za sebe, možná právě do té okoralé pizzy.

Polibky se stávaly náruživějšími a vášnivějšími a já se chystal udělat to nejtěžší, odsunout se od něj. Pomalu jsem ho pouštěl a odtahoval se. Jen zamžikal očima. „Stalo se něco?“ Jen jsem se usmál, když jsem se vedle něj posadil. „Ne, nic se nestalo. Proč by mělo?“ Taky se posadil a stále jsme se navzájem propalovali pohledy.

„No, já myslel, že to budeme dělat...“ Jen jsem na něj vytřeštil oči. Dělat?

„Ty bys chtěl?“ Já jsem na tohle už vážně starý a sex s mužem je pro mě celkem novinka.

Jen nedočkavě pokýval hlavou a v očích mu hrály všichni čerti.

„A ty už jsi tohle někdy dělal?“ Já měl pouze teoretické znalosti, praxe nulová.

Záporně zakýval hlavou. A najednou se mi přehoupl do klína a seděl na mě obkročmo. Vážně to byl provokatér. Vzrušení mnou mírně zatřáslo.

„Ty mě nechceš?“ Vykulil jsem na něj oči, jako by mi řekl, že na slunci je -20stupňů.

„Jistě, že chci...“ pronesl jsem vážně.

„To je moc dobře. Protože já tebe taky.“ poznamenal spokojeně.

Jen jsem se šibalsky usmál a ukázal na tu nadílku na sedačce. „To vidím...“

Začervenal a já v tu chvíli myslel, že ho láskou sním. „Ale tohle chce přípravu.“ bránil jsem se.

„Víš... Já už, to zkoušel...“ Hrábl pod polštář a vytáhl lubrikační gel v lahvičce ve tvaru penisu. Jen jsem na to koukal. Tohle bych do něj opravdu neřekl.

Vzal jsem tedy tu lahvičku do své ruky a položil ji vedle nás. Chytil jsem ho za zátylkem a přitáhl si ho hladově pro polibek. Absolutně se mi přizpůsoboval a sám si mě tím podmaňoval a já mu tím propadal. Je pravda, že jsem ho chtěl. Vzrušení v mých kalhotách si to rozhodně přálo, ale já to nechtěl uspěchat, jenže Barry rozhodl za nás.

Snažil se mi rozepnout košili, ale prsty se mu chvěly. Nakonec se ode mě odtrhl s prosbou. „Mohl by ses svléknout?“ Jeho prosebný pohled mě přesvědčil. Pomohl jsem mu si stoupnout a celý se co nejrychleji svlékl. Barry jen stál a hleděl na mě. Nestyděl jsem se, jen jsem nevěděl, co si myslet, ale nakonec jsem to hodil za hlavu, opět si pohodlně sedl na sedačku, opřel se do polštářů a natáhl k němu ruce.

Když na mě dosedal, pronesl: „Věděl jsem, že budeš hezkej!“ Jen jsem se zarazil a jemně si přitahoval opět jeho rty k sobě, když jsem mu šeptal: „Už jsi mě viděl, tu osudnou noc jen v ručníku.“

Ještě stačil dodat: „Já si říkal, jak to, že vím, jak vypadáš.“ Málem jsem se rozesmál. Ale polibek nás oba strhl úplně jiným směrem. Moje ruce putovaly po jeho zádech, dostal jsem se až na jeho zadeček skrytý jen ve volných trenýrkách a pak putovaly nahoru, ale teď už pod jeho tričkem. Hladil jsem ho, trochu i škrábal při našich polibcích. Jedna má ruka zamířila opět dolů, pod jeho trenýrky a sevřela jeho půlku a druhá přejela dopředu na bradavku, kterou prstem obkroužila.

Zasténal mi do úst a já se pousmál. Nemám zkušenosti s muži, ale vede mě instinkt, zkouším, co by se mu mohlo líbit a zatím to vypadá, že úspěšně. Jeho ruka se sunula z mých ramenou stále níž, zastavila se na břiše a pak pokračovala k mému mužství, jen nepatrně se ho dotkl hřbetem ruky, ale já z toho šílel. Prudce jsem otevřel oči a přerušil polibky. Jeho spokojený šibylský úsměv mě dostal. „Tady je někdo odvážný.“ Neodpustil jsem si.

„Možná, tě ten někdo chce jen potěšit...“ Přivřel jsem oči, protože teď jako pírko přejížděly bříška jeho prstů po mém mužství a já už jen sbíral síly mu čelit. „Ten někdo by si měl uvědomit, že tohle mučení se nedá vydržet...“

Překvapeně na mě pohlédl. „Fakt?“ Chtělo se mi protočit oči, ale to dělají jen puberťáci. „Ano, moc tě chci a chci být něžný.“ Pohladil mě po tváři se slovy: „Vím, že budeš.“ Bože! On ví, jak mě dostat na kolena. Jen jsem si zase vzal jeho rty, jeho ruka mi sama navedla mé prsty na jeho penis. Když jsem ho přes látku sevřel, cítil jsem vlhkost. Věděl jsem, co to znamená a v mém vzrušení cuklo. Pak mou ruku opět vzal, shrnul si trenýrky na stranu, aby tím odhalil svůj zadeček a přiložil mi prsty ke svému vstupu. To už jsem se sotva ovládal.

Pustil moji ruku a vysvlékl si tričko přes hlavu. Zadíval jsem se na jeho dokonalé tělo a jen se modlil nad dostatkem sebeovládání. Sklonil jsem se k jeho bradavkám, abych je nasál a podráždil jazykem. Když jsem tak pozdravil obě dvě, chytil mou hlavu do dlaní a opět si mě přitáhl k polibku. Ten už byl divoký a já se přestával ovládat. Nakonec mi jeho ruka vtiskla do dlaně připravený gel. Zalapal jsem po dechu. Stoupl si a svlékl si poslední kus oblečení, aby se mi tak vystavil. Kdybych nebyl už tak maximálně vzrušený, jistě by se mi z toho pohledu ihned postavil.

Než si na mě znovu sedl, otevřel jsem gel a notnou dávku si nanesl na svůj penis. Druhou dávku jsem svíral v dlani a když dosedl, už byla zahřátá a já jí nanášel na jeho otvor. Místy jsem jedním prstem zajel jen po špičku, ale i to Barrymu stačilo, aby se ke mně prohýbal a otíral o sebe naše vzrušení. Tohle bylo šílené, moje pusa se natáhla pro další polibky a můj prostředníček pomalu zajížděl dovnitř. Chtěl jsem pomalu, ale on na mě dosedl tak, že byl v něm ihned celý.

Neměl jsem s tím zkušenosti, ale podle mého odhadu, si to buď před chvílí dělal, nebo byl nějaký hodně roztažený. Sám si tam nasměroval i ten druhý. A opět nebyl žádný problém, prsty jsem tedy kroužil, roztahoval a zkoušel, netrvalo dlouho a přišlo mi, že bych už mohl zkusit prsty vyměnit za své vzrušení. V tu chvíli se ode mě oddálil, ale jen na sekundu, aby mi jen řekl.

„Už tě tam chci!“

Odmítli byste toto přání? Já určitě ne, pozvedl jsem si ho tak, aby se má špička pomalu sunula dovnitř, nechával jsem to spíše na něm a jen se držel zuby nehty, abych nebyl prudký, nebo příliš chtivý. Dal jsem tedy ruce za sebe a opřel se o ně. Barry ty své dal na moje ramena a pomaloučku mě do sebe přijímal. Sledoval jsem jeho obličej a bylo ve mně tolik lásky a touhy, jako ještě nikdy. Tahle chvíle byla dokonalá.

Za krátko už se má chlouba celá schovávala v jeho úzké dírce a on po vydechnutí zkoušel první pohyby. Vysedával a nasedával a já se rozhodl mu pomoci, chytil jsem ho za boky a vše urychloval. Tření našich těl, opět vášnivé polibky, protkané občasným stenem, mě dovádělo rychlým tempem k uspokojení.

Jeho nádherný penis čnel pyšně do prostoru a byl by hřích mu nepomoci přes tu pomyslnou hranici, nad kterou jsem balancovali. Pro oba to bylo sice nové, ale bylo to tak jedinečné a sehrané, jako by to bylo už po několikáté. Během dalších okamžiků se naše těla otřásla a prošla jimi ve stejné chvíli vlna uspokojení. Náš výkřik rozkoše se nesl pokojem a Barry se na mě bezvládně zhroutil se slovy: „Miluju tě!“

Jen jsem se šťastně usmál. „Já tebe taky!

THE END