Lilie lásku přináší

Co tady sakra zase dělám? Na tuhle otázku jsem si posledních deset minut nedokázal odpovědět. Stál jsem v květinářství kousek od mého domu a nenápadně pozoroval toho úžasného muže, který si to tu před nedávnem otevřel. Pokaždé, když jsem uviděl jeho krásnou usměvavou tvář s delšími černými vlasy a očima tak hlubokýma, že jsem se v nich úplně ztrácel, jsem jen těžko hledal slova.

Vždy to bylo stejné, přišel jsem, dělal, že si něco vybírám a přitom jediné, co bych si nejraději odnesl, by byl on. Je ale pravda, že květiny jsem měl vždy rád a od té doby, co sem chodím, mám doma hotové květinářství. S hrdostí musím říct, že po jeho radách, mi žádná doteď neuvadla. Za co jsem byl na sebe náležitě hrdý.

Znovu jsem po něm hodil očkem, díval se na mě a vřele se usmál. Uvnitř jsem roztával jako cukr v horkém čaji. Sklopení pohledu sice nebylo originální, ale já nikdy nedokázal víc. Díval jsem se na lilie přede mnou a tiše je obdivoval. Bílé lilie byly tak čisté a krásné. Miloval jsem je už od svého dětství, kdy je babička s láskou opečovávala na své zahrádce. Povídala mi o nich pohádky a já vždy pozorně poslouchal. Říkala, že lilie jsou kouzelné a kdo si hodně přeje, donesou mu pravou lásku.

Má láska se teď blížila ke mně a já začínal panikařit. Co bych měl udělat nebo říct?

„Dobrý den, opět obdivujete lilie?“ Všiml si toho. Myslel si, že je to divné? Musím mu odpovědět, nebo si bude myslet, že já jsem ten divný. Pohlédl jsem mu nesměle do tváře a tiše promluvil.

„Dobrý den, ano, jsou nádherné, jestli to však vadí, přestanu s tím.“ Jen jsem doufal, že mě nepošle pryč. Co bych potom dělal? Jak bych ho mohl výdat?

„To je v pořádku, budete si něco přát...“

Náhle byl přerušen křikem. Ihned jsem poznal svého hlučného nejlepšího kamaráda.

„Konečně jsem tě našel Dominiku! Věděl jsem, že budeš zase tady. Vy jste majitel obchodu?“ Vzal mě kolem ramen a i když jsem se ho snažil setřást, nepustil mě. Díval se zkoumavě na mého vysněného prince a zničil mi tu malou chvíli, kterou jsem s ním dnes měl. Byl jsem naštvaný.

„Ano, jsem majitel. Přejete si?“ Zdálo se mi to, nebo zněl rozladěně? Když jsem zvedl zrak poprvé jsem ho viděl se mračit.

Můj kamarád se uchechtl a napřáhl k němu ruku. „Já jsem Vladimír a tohle je Dominik a Vaše jméno je?“ Byl jsem červený až za ušima, tohle bylo tak trapné! Proč jsem si jen dneska Vladimírovi posteskl, že neznám ani jeho jméno? Mohlo mě napadnout, že se mi bude snažit pomoci svým vlastním způsobem.

Neochotně podával Vladimírovi ruku se slovy. „Jmenuji se Michal.“ Pak ji napřáhl i ke mně a když jsem ji roztřeseně přijal, s milým úsměvem dodal: „Těší mě.“ Od vzájemného doteku mě pálila ruka a tělo se chvělo. Mlčky jsem na něj hleděl i on na mě a ruku stále nepouštěl.

„Takže my se rozloučíme, mějte se dobře a zítra si užijte svatého Valentýna!“ Po slovech Vladimíra moji ruku konečně pustil a já se mohl nadechnout.

„Děkuji, celý den budu v práci.“ Nepřítomně mu odpověděl Michal a odcházel.

„Tak aspoň večer na Vás bude někdo doma čekat.“ Mrkl na něj Vladimír a já se chtěl propadnout do země.

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším, když přes rameno ledabile pronesl. „Kéž by.“

Vladimír mě odvlekl ke mě domů a tam spustil svoje nadšení naplno.

„Slyšel jsi to? Nikoho nemá! A kdo ti tady zjistil, jak se jmenuje? No přece já! Nejsem nejlepší?“

Myslel jsem, že ho uškrtím! Takový trapas! Už nikdy se tam nebudu moct ukázat! Byl jsem opravdu naštvaný.

„A co sis jako mylel, že děláš? Celou dobu si mě držel kolem ramen, takže si bude myslet, že jsem zadaný a navíc jsi se choval tak nemožně, že už se tam nemůžu ukázat!“

Vladimír na mě nechápavě koukal a mě to ještě víc rozlítilo. „Běž domů! Nechci tě dneska už vidět!“ Chtěl něco namítnout, ale já jsem ho vyhodil ze dveří a zavřel. Zkusil ještě zaklepat a omlouvit se, ale to mě neobměkčilo, byl jsem neoblomný.

Večer jsem seděl tiše u své horké čokolády a litoval dnešního dne. Věděl jsem, že to Vladimír myslel dobře, ale tohle bylo nevhodné. Bude si o mě myslet, že jsem někdo, kdo po něm kouká a chodí přitom s někým jiným. Rozhodně už se tam nemůžu objevit, i kdybych sebevíc chtěl.

V té chvíli mi zazvonil mobil a došla smska. „Omlouvám se, za ten dnešek. Zítra ti to chci vynahradit, přijdu za tebou po sedmé večer, takže se pěkně obleč a někam spolu vyrazíme.“

Byl to Vladimír. Dopil jsem čokoládu a odnesl hrnek do dřezu. Musím umýt nádobí, pomyslel jsem si. Tak jsem se do toho vrhl. Nakonec se to zvrhlo na uklízení celého bytu, protože jsem se k tomu nemohl dokopat a jelikož byla zítra sobota, měl jsem konečně možnost s tím něco udělat.

S úklidem jsem zkončil ve dvě ráno, padl jsem do čerstvě povlečené postele jako zabitý. Ráno jsem se probudil v sedm, ale zase jsem se otočil a spal dál. Do sedmi večer je času dost. Vyspal jsem se po dlouhé době dorůžova a měl dobrou náladu. Uvařil jsem si oběd, opět umyl nádobí, pustil si film a pak už se šel chystat. Pokud mě chce vzít do nějaké pěkné restaurace, musím se dát dokupy a vzít si své nejlepší džíny, košili a sako. Vykoupal jsem se, oholil, vyžehlil si košili a už bylo sedm.

Pobíhal jsem po bytě jen v kalhotách, když se ozval zvonek. Zmáčkl jsem otevírání se slovy:  "Pojď nahoru, hned budu.“ A při té příležitosti pootevřel dveře. Vběhl jsem do ložnice, do podpaží jsem si nanesl deodorant a rychle se nasoukal do košile. Když jsem vcházel do obýváku, právě jsem se pasoval do saka a málem upadl do mdlob.

Ve dveřích obýváku stál Michal s obrovskou kyticí lilií. Jen jsem na něj šokovaně hleděl a nevěřil vlastním očím. Co se to tu proboha děje? Sním snad? Upadl jsem ve vaně a jsem v bezvědomí?

Michal nejspíš pochopil, že jsem v šoku a tak ke mně přikročil blíž se slovy:

„Včera se za mnou zastavil tvůj kamarád a všechno mi vysvětlil. Řekl mi, že se ti líbím a že pokud chci, jsi nezadaný a dnes nemáš žádné plány. Řekl jsem mu, že to zkusím risknout a tak jsem tu s tvými oblíbenými liliemi a kýčovitou otázkou: „Můžu být tvůj Valentýn?“.“