Konec lží

Seděl jsem ve své pracovně a koukal zamyšleně do krbu. Měl jsem šílenou chuť si zapálit a k tomu si dát něco ostřejšího. Venku mrzlo až praštilo a já zase přemýšlel, co mám dělat se svým životem. Mám rodinu, manželku a dvě pubertální děti. Děti jsou šikovné a skoro samostatné, bodejď by ne, když už jim táhne na osumnáct. Práce mě naplňuje, jak finančně, tak mě i baví. Ale můj život se řítí stále hlouběji do propasti. Každý den mě pohlcuje pocit, že se ze všeho stal stereotyp, ze kterého se asi zblázním.

Přestal jsem kouřit kvůli dětem a protože mi to neustále manželka předhazovala. A dát si něco ostřejšího? To se smělo jen při výjímečných příležitostech s přáteli. Ani po vydatném obědě jsem si nemohl dát pivo. Tyto detaily už bych nějakým způsobem překousl, ale bylo toho stále víc.

Pár let jsme byli šťastní, než dětem (dvojčatům, Aleně a Alanovi) bylo asi pět let. Pak jsme se začali odcizovat. Začalo to nízkou komunikativností a probíráním jen vážných problémů, protože pokud jsme se začali bavit o běžných věcech, znamenalo to postupný přechod v hádku a bylo jedno, jak moc jsme se oba snažili jí vyhnout, byla prostě automatická. Takže se nakonec rozmluvy staly vyjímečnou záležitostí. Sex se vytratil a ani v posteli jsme nemohli spát spolu, protože to ženě začalo být nepříjemné.

Takže teď spím a skoro celý den pobývám mezi čtyřmi stěnami „mého“ pokoje. Kde i pracuji, jako účetní. Poslední roky za mnou děti občas přijdou a promluví si, ale je to spíš vzácné. Jediná společná záležitost jsou snídaně a večeře. Na těch si žena potrpí a u těch musíme být všichni. Pak se opět každý vypaří do svého pokoje.

Ptáte se co dělám celý den? Jak to vydržím být stále zavřený? Odpovím Vám, že to není tak strašné. Žena a děti odejdou pryč a já si jednou za týden obcházím klienty a vybírám doklady ke zpracování. S každým posedím u kávy nebo čaje a vracím se domů s dobrým pocitem.

Dříve jsem samotu zvládal velmi dobře, prostě jsem se zabral do práce a nemyslel na okolní svět, ale pomyšlení, že mi za chvíli bude 40let a má rodina bude vypadat stále takhle, mě dusila. Pokoušel jsem se několikrát najít se svou manželkou Elizabeth nějaké řešení, ale nic nevyšlo. Zhruba před týdnem jsme vyzkoušeli poslední nápad, který jsem měl. Opět to bylo neúspěšné.

Ještě ten den jsem se zaregistroval na internetové seznamce a hledal alespoň rozptýlení. Narazil jsem tam na psychologa a on se o můj případ začal zajímat. Vše jsem mu detailně popsal, i pokusy o nápravu a on konstatoval, že z této situace nevidí východisko.

Tak co dál? Život mi utíká mezi prsty a nabírá směr věčného osamění. Potřebuji si s Elizabeth promluvit! Zašel jsem tedy do kuchyně, kde vařila večeři. Alan ani Alena nebyli doma.

Sedl jsem si za stůl a spustil otázky ohledně budoucnosti a nadhodil rozvod. Jedinné, co mi na to řekla, bylo: „O rozvodu uvažuji už dlouho, jen jsem čekala, kdy s tím přijdeš. Děti už jsou velké a je zjevné, že už spolu být nemůžeme. Je čas si přiznat pravdu a udělat tu radikální změnu. Každý máme právo být šťastný. Vážím si toho, že jsi to se mnou tak dlouho vydržel, nebyla jsem ideální manželka.“

Já na to mohl jen odvětit: „Ani já nebyl dokonalý manžel. Zařídím vše potřebné a měli bychom to oznámit dětem.“

Od té chvíle jsme se s Elizabethou ve většině věcí jen shodli. Když jsme to oznámili dětem, nebyly až tak překvapení, spíš naznačili, že se to dalo čekat.

Po nějak době jsem znovu kontaktoval toho psychologa a oznámil mu své změny v životě. Schválil je, popřál mi hezký start do nového života. V zápalu mého vděku jsem ho pozval na kávu a on překvapivě souhlasil.

Když jsme vcházel do kavárny, byl jsem značně nervozní. Nikdy jsem nic takového neudělal a setkání s cizým člověkem jsem nezažil už dlouhou dobu. Naposledy s novým klientem před rokem a čtvrt. Skoro ihned jsem ho poznal. Byl vyšší než já a také o dost mladší. Působil sebejistým dojmem a jako by se kolem něj vznášela uklidňující nálada. Vstoupil jsem do té zóny a promluvil na něj ze svých 170cm.

„Dobrý den, já jsem Albert Marek. Vy jste Štěpán Kobel?“ Otočil se od výdejního pultu ke mně s úsměvem. Natáhl ke mně ruku a já ji přijal. Jeho ruka byla jemná a teplá, ta má byla ledová, protože jsem byl tak roztržitý, že jsem si zapoměl doma rukavice.

„Dobrý den, ano jsem. Máte ledovou ruku, musíte si koupit něco horkého, ať se zahřejete. Prochlazení není příjemná věc.“

Mluvil na mě medovým hlasem. Jeho černé vlasy a šedé oči schované za moderními brýlemi mě jakýmsi způsobem odnášely do jiné reality, kde jsem byl absolutně uvolněný. Donesli mu jeho objednávku a on velmi slušně počkal, dokud si neobjednám i já a pak jsme si oba sedli ke stolku u radiátoru.

Ohříval jsem si své prokřehlé prsty o horký hrnek se svařeným vínem, když jsem se rozhodl prolomit ticho. Vzhlédl jsem k němu a on se na mě vlídně usmál.

„Nerad bych Vás zdržoval, jistě máte své naplánované schůzky a já se Vám do nich vecpal. Já jen, nemám si s kým promluvit, protože jediní známí, kteří nám po těch letech zůstali, jsou ti od manželky a s nimi bych tohle určitě probírat nemohl.“

Položil mi tu teplou ruku na mé zápěstí a pak ji zase stáhl se slovy. „To je v pořádku, od toho tu jsem, rád si Vás poslechnu.“

A já už na nic nečekal a spustil jsem svůj monolog občas přerušovaný doplňujícími otázkami, který trval skoro hodinu. Když jsem se pak podíval na hodinky, zděsil jsem se.

„Já se Vám omlouvám, mluvil jsem tak dlouho a vy jste tak dobrý posluchač, že jsem si to ani neuvědomil.“

Opět mi na chvíli položil ruku na zápěstí a pak ji zase stáhl. „Neomlouvejte se! Doufám jen, že se Vám trochu ulevilo. Já už budu muset zase jít, ale tady je má vizitka, kdyby jste něco potřeboval, prosím, zavolejte mi. Jinak bych se rád s Vámi sešel zase příští týden, zde ve stejnou hodinu. Co Vy na to?“

Mé oči se rozzářily. Byl jsem velmi šťastný, že se chce zase vidět. Velmi dobře se mi s ním povídalo a hlavně jsem se necítil svázaný a nepříjemně.

„Velmi rád! Moc Vám děkuji.“ Rozloučili jsme se a on odešel. Dopil jsem svůj čaj a šel domů.

Seděl jsem před krbem, koukal do plamenů a prohlížel si vizitku od něj. Musel jsem uznat, že se těším na další setkání s ním. Týden uplynul jako voda a když nadešel den našeho setkání, byl jsem tak nadšený, že jsem přišel o půl hodiny dříve. Naše setkání probíhalo stejně, jako to před tím. Dva něžné doteky na zápěstí a uklidňující úsměv. Znovu navrhl setkání za týden a já to s vděkem přijal.

Na třetí setkání jsem se chystal už s velkým předstihem a Elizabeth byla zrovna doma. Zkoumavě se na mě dívala a pak se dokonce zeptala.

„Kampak chodíš? Poslední týdny vždy ve stejnou hodinu odcházíš.“ Nebyl v jejím hlase ani náznak ironie či naštvání. Měl jsem dojem, že s podáním návrhu na rozvod, se mezi námi vše nějakým způsobem ustabilizovalo. Neměl jsem problém se jí svěřit.

„Takže ty mi tu tvrdíš, že máte sezení v kavárně? Já bych tě nerada zklamala, ale došlo ti doufám, že to nejspíš nebude obyčejné sezení...“ Trochu pobaveně se na mě podívala, když jsem nahodil nechápavý výraz.

„A co by to mělo být?“ musel jsem se zeptat.

„Za každé sezení si berou psychologové peníze, rozhodně ho nedělají v kavárně a navíc, by se tě nedotýkal. Doufám, že jsi pochopil, že on to bere jako schůzku, ne jako sezení.“ s tím odešla.

Mé oči se rozšířily a stejně tak i ústa. Nic takového mě nikdy nenapadlo! Hlavou mi vířilo strašně moc myšlenek a já nevěděl, zda má Elizabeth pravdu, nebo to zase ona jen špatně pochopila. Zatřepal jsem hlavou a podíval se na hodiny. Byl čas vyjít, abych to stihl. Tohle se musí vysvětlit!

Seděl jsem zaraženě v sedačce, když za mnou opět přišel. Jeho něžný úsměv se setkal s mým zamračeným výrazem. „Dobrý den, stalo se něco?“ ptal se hned, jakmile se posadil naproti mně.

Nabral jsem zhluboka vzduch do plic a podíval se spříma do jeho očí.

„Má tohle být sezení, nebo schůzka? Já jsem to možná špatně pochopil, ale Vy byste mi to teď měl objasnit.“

Smutně se usmál, jako by ho někdo nachytal.

„Z mého pohledu to sezení není. Pro mě jsou to schůzky. Líbíte se mi a já Vám chtěl alespoň pomoci, když je zjevné, že zájem o mě nemáte.“

Mé oči se zvětšily poznáním. Jak jsem si toho nemohl nevšimnout? To mě musela opravdu upozornit moje žena? Trochu mě to popudilo a já se cítil zrazený.

„Měl jste mi to říct! Já to bral jako sezení! Rád bych to tedy ukončil, aby nedošlo k nějakým dalším nedorozuměním! Přeji Vám pěkný den a děkuji, že jste si na mě našel čas.“ Zvedl jsem se a odcházel. Jeho smutný výraz se nejspíše vpíjel do mých zad, ale já se ho rozhodl ignorovat.

Večer jsem pak seděl a přemýšlel. Cestou z kavárny jsem si koupil cigarety a burbon. V krbu plápolal oheň a já nad vším přemýšlel. V jedné ruce jsem svíral skleničku s burbonem, v druhé jsem potahoval z cigarety a na klině svítila vizitka doktora Kobela.

Bylo mi s ním tak dobře a když jsem si s ním povídal, neměl jsem žádné zábrany. I jeho dotek mi byl více než příjemný. Musím si také vzpomenout, jak jsem se kvůli němu připravoval už dopředu. Byl jsem z něj nervózní jako školák, ale přitom mi nikdy nebylo lépe. Probudil ve mně dlouho skrývané pocity, které už tak dlouho spaly a já si to chtě nechtě musel přiznat.

A ano, líbil se mi. Byl velmi sympatický a milý. Jeho něžnost mě až zarážela. Choval se ke mně jako k vyplašenému ptáčátku a mě to dělalo velmi dobře. Další potáhnutí z cigarety rozhodlo o mém následujícím počínání.

Vstal jsem, odložil skleničku s burbonem na stůl, cigaretu típl do popelníku a vzal do ruky telefon. Vytočil číslo a čekal. Když se ozvalo pípnutí na zanechání vzkazu spustil jsem.

„Dobrý den, tady Albert Marek. Chtěl bych se omluvit za dnešní chování... Velmi si cenním Vaší upřímnosti... Nečekal jsem to... A důvod proč volám je ten, že bych Vás chtěl požádat, zda byste si na mě nenašel čas ve stejný čas na stejném místě... Budu tam na Vás čekat. Dobrou noc...“

Štěpán Kobel

Nemohl jsem na něj přestat myslet. Když jsme se na internetu seznámili, bral jsem ho jako dalšího svého pacienta, ale slovo dalo slovo a ten člověk mě naprosto uchvátil, ihned po prvním setkání. Nemýlil jsem se, že byl určitým způsobem vyjímečný a hlavně jeho bezmezná trpělivost a oddanost své manželce již v dlouho nefungujícím manželství, mě ještě víc pohltila.

Velmi mě bolelo jeho odmítnutí a přemýšlel jsem usilovaně, jak to napravit. Byl jsem díky tomu tak roztěkaný, že práci, kterou jsem měl jindy za půl hodiny hotovou, jsem dnes dělal dvě hodiny.

Domů jsem se dostal až kolem desáté večer. Svalil jsem se vyčerpaně na sedačku a rozhlédl se kolem sebe, chtěl jsem si pustit televizi, ale mé oči upoutal pohled na blikající záznamník. Vyčerpaně jsem se zvedl a došel k němu. Bez zájmu jsem od něj hned zamířil pro ovladač na televizi, když jsem udělal krok a uslyšel jeho hlas.

Vše se ve mně sevřelo a já se bleskově vrátil k tomu přístroji a měně na něj zíral. Jako by byl schovaný uvnitř a já ho mohl pustit ven. Byl jsem tak šťastný, když se rozloučil, že jsem si vzkaz pustil ještě jednou a sedl si omámeně na sedačku. Jen tak jsem seděl a spokojený úsměv mi hrál na tváři.

Věděl jsem, že jeho sympatie ke mně jsou čistě přátelské, ale i tak, naděje umírá poslední. A já nebyl člověk, který by si chtěl cokoliv vynutit. Ovšem že tam opět budu a budu doufat, že se něco změní.

V jednom byl ale obrovský rozdíl, akceptoval, že se mi líbí a že můj zájem není čistě profesionální. Nadcházející týden byl plný očekávání. Než jsem zamířil do kavárny, snažil jsem se, aby můj vzhled byl co nejlepší. Tentokrát jsem to byl já, kdo přišel dříve a čekal na něj.

Náš oblíbený stůl byl bohužel zabraný a tak jsem musel vzít za vděk odlehlému boxu pro dva, dost intimní místo, až moc, pro nyní tak ožehavou schůzku. Ale jinde volno nebylo.

Jakmile se objevil a jeho vzhled byl opět na jeho věk ohromující, musel jsem polknout nashromážděné sliny a ihned po pozdravu, jen co si sedl, se mu začal omlouvat.

„Velmi se omlouvám, naše oblíbené místo bylo zabráno a volné bylo jen toto...“ rozhlédl se s úsměvem a udělal stejné uklidňojící gesto, jako já vždy před tím.

„To je v pořádku, není důvod se omlouvat.“ Jeho prsty na mém zápěstí, ale zůstaly, nehýbaly se, ale rozpalovaly mi pokožku a já beze slov na něj zíral. Pak jsem se zatřepáním hlavy snažil vzpamatovat. Nebyl jsem si jistý, co mám udělat, tak hrozně moc jsem toužil svou rukou přikrýt tu jeho, ale co když mu to bude nepříjemné? Nakonec jsem si pohledem do jeho klidných očí dodal odvahy a přikryl jeho prsty svou dlaní. Setkal jsem se s mírným úsměvem a já zcela znehybněl. On to vítá? Je mu to příjemné? V hlavě mi to šrotovalo, zatím co jemně svou ruku vyprostil. Jeho výraz se nezměnil, spíše naopak. Byl protkaný spokojeností a jemným úsměvem.

Po chvíli jsem se vzpamatoval. „Ehm... Takže... Jak se Vám stále daří?“ Byl jsem vykolejený, ale snažil jsem se rychle najít svůj klid. Máme málo času a já ho nemýním promarnit.

„Přípravy na rozvod vrcholí, tím že s tím souhlasíme oba, je to velmi jednoduché a naše vztahy se dokonce tak utříbily, že jsem se staly, dá se říci s mojí manželkou přáteli. Akorát budu nyní řešit bydlení, ale manželka na to nespěchá a já si chci najít něco malého, ale blíž, abych se stále mohl vídat s dětmi, i když už jsou dospělé.“ Byl jsem velmi rád, že to nakonec takto dopadlo. Bylo znát, že se v tomto vztahu pouze trápí a pokud v tom nehrají roli malé děti, je to pouze otázka chvíle.

„To jsem velmi rád, pokud to bylo i po tom všem špatné, bylo to logické řešení.“

Hodina ubíhala velmi rychle a já se smutným povzdechem musel konstatovat, že opět musím jít. Jeho dotek mě opět naprosto překvapil. Jak to, že jsme si nyní vyměnily role?

„Pokud byste souhlasil, navrhl bych schůzku ve večerních hodinách, tohle je vždy hektické a sotva si začneme povídat, čas uplyne a my se musíme rozloučit. Nechám na Vás den a čas, já si ho udělám...“ Díval jsem se na něj a naslouchal jeho návrhu. Jako by mi četl myšlenky.

„Samozřejmě, že souhlasím, co takhle zítra večer kolem osmé? Naproti mé ordinaci je skvělá kavárna a vydávají tam kávu z okénka a člověk si ji může ve stoje vypít u stolečku v příjemné atmosféře.“ Znovu se pobaveně usmál. Nejspíš to znělo hodně nadšeně a hekticky. Sakra! Vypadám teď jako nedočkavý puberťák, ale já se tak i cítil. Srdce mi prudce bilo a já se nemohl dočkat odpovědi.

Z kapsy kabátu si vytáhl nějaký notes a tužku. „Když mi nadiktujete adresu, budu tam.“ Jako v mrákotách jsem tak udělal a on se se mnou spěšně rozloučil. Nechal mě tam zmateného a plného očekávání.

Další den večer jsem o půl osmé pozhasínal v ordinaci a stál u okna, abych zahlédl okamžik, kdy se Albert objeví. Za pět minut osm se tam zjevil a objednal si horký nápoj, který svíral v rukou. Foukal do něj a díval se při tom do mých oken. Jediné štěstí, že mě nemohl spatřit. Přál jsem si mu vzít prokřehlé prsty do dlaní a zahřát je vlastním teplem.

Přemýšlel jsem, co přesně mě na něm tak moc upoutalo, že to došlo až sem. Mohl to být jeho malý vzrůst, který mi byl velmi příjemný? Nebo jeho vlídný pohled? Snad i jeho malé ruce byly roztomilé. Ano, byl minimálně o deset let starší než-li já, ale mě to vyhovovalo. Se svými vrstevníky jsem si nikdy moc nerozuměl a on se zdál být rozumný a v názorech vyspělý.

Už jsem to pouhé pozorování nevydržel, chvatně se oblékl a vyrazil za ním. Nedošlo mi, že jsem si nevzal ani rukavice a ani svetr. Přeběhl jsem ulici a on mě s hřejivým úsměvem pozdravil. Oplatil jsem mu ho a koupil si svoji oblíbenou kávu. Stáli jsme naproti sobě u miniaturního stolečku a prohlíželi si jeden druhého beze slov. Brnělo mě celé tělo. Touha po fyzickém kontaktu byla až neuvěřitelně palčivá. Bylo zvláštní, že i ticho s ním bylo příjemné a uvolněné, neměl jsem tendenci rychle přemýšlet, na co se ho zeptat, aby řeč nestála a tak jsme na sebe koukali a pomalu dopíjeli každý svůj nápoj.

Pomalu přituhovalo a mě došla moje chyba, byla mi opravdu zima. Nakonec jsem to nevydržel.

„Skočím si pro svetr a rukavice, zapomněl jsem je v ordinaci...“ Zvedl pohled ke dveřím ordinace a zvědavě se na mě podíval.

„A nechceš mi ji ukázat, protože nejspíš budu tvůj pacient...“ Neměl jsem nic proti, bylo by celkem neslušné ho nechat čekat. Vzal jsem tedy klíče do rukou a oba jsme přešli ulici. Po otevření dveří jsem vstupoval se slovy: „Musím jít rozsvítit...“ ale nedopověděl jsem je, protože mi Albert nešťastnou náhodou šlápl na patu a já zavrávoral. Zachytil mě v okamžiku, kdy se za námi zavřely dveře. „Počkej...“ Vyšel z jeho úst tichý šepot.

Zachvěl jsem se očekáváním a hrdlo se mi sevřelo, ale zvládl jsem ze sebe vypravit jen jedno slovo, když mě znovu přerušil.

„Chceš...“

„Ano, chci tě zkusit políbit.“ Srdce mi bilo jako šílené a já se k němu mírně sklonil, abych se nechal nesměle políbit. Bylo to neskutečné! V těle jsem měl mravence a prostě jsem si ho musel přitáhnout blíž. Můj jazyk se bezostyšně dral do jeho úst a já se nemohl vůbec ničeho nabažit. Chtěl jsem stále víc. Potřeboval jsem to. Bylo to jako zapálit rozbušku. Nakonec jsem si uvědomil, že jsem zašel příliš daleko a zatlačením na jeho rameno jsem se od něj mírně odtáhl. Oba jsme dýchali jako dostihoví koně po Velké ceně.

Albert se vzpamatoval jako první:

„Tak tohle jsem vážně nečekal...“ Ihned jsem se mu začal omlouvat.

„Omlouvám, se trochu jsi mě překvapil a já se neovládl...“ Cítil jsem, jak se ke mně opět posunul.

„Omlouváš se mi? Proč? Já nečekal, že se mi to bude až tak líbit...“ Když se ke mně zpět přitiskl, mohl jsem cítit jeho kladnou reakci a to mi dodalo odvahy.

„Takže tys to chtěl zkusit?“ Přemýšlel jsem nahlas.

„Jistě, nebudu se s někým vídat a pak teprve zjišťovat, jestli s ním můžu být všemi způsoby. Teď mám celkem jistotu, že to nějak půjde... A co ty? Zvládneš úplného začátečníka?“ Bože! Ptal se mě a já jím byl naprosto okouzlen a pohlcen.

„Sem s ním!“ Vyšlo ze mě bez rozmyslu. Oba jsme se pobaveně zasmáli a raději od sebe odstoupili. Já šel rozsvítit a Albert zůstal stát.