Silvestrovské setkání

 s andělem

Šel jsem pozdě, můj vlak měl jet za pět minut a já pospíchal ze svého bytu, který byl na druhé straně nádraží, tam kde vlaky zajížděly do depa. Byla námraza a já ten vlak musel stihnout! Nechtěl jsem být dnes, na Silvestra, sám, jako poslední tři roky. Má práce mě zcela zaměstnávala a můj poslední vztah skončil tak žalostně, že jsem na žádný další neměl vůbec chuť.

Po vyběhnutí z domu jsem ihned ucítil tu silnou námrazu pod nohama. Jen tak tak se to dalo ustát. Kruci! Tohle ale musím zvládnout! Rozhodnutý se postavit výzvě a přeběhnout všechny ty koleje až k nádraží, bych ale udělal nejlíp, kdybych to ani nezkoušel. Přeběhnul jsem do poloviny, kde námraza byla o dost silnější a při dalším kroku mi to podklouzlo. Vědomí, že padám na zad a za mnou je několik tratí mi na klidu nepřidalo. Mé snažení, se jim při pádu vyhnout, se ukázalo jako zbytečné. Na jednu kolej jsem dopadl kotníkem, ve kterém bolestně zakřupalo, druhá mi narazila kostrč a třetí mě připravila o vědomí, protože jsem se uhodil do spánku.

Nevěděl jsem o sobě, ale zda to bylo pár minut několik hodin, to jsem netušil. Někdo na mě mluvil a já se snažil otevřít oči. Byla mi zima, byl jsem celý promočený. Víčka byla tak těžká, že to šlo jen pozvolně, zajímalo mě však, kdo má tak hluboký a konejšivý hlas. Neustále se mě na něco vyptával a nejspíš se snažil mě udržet při vědomí. Nevnímal jsem jeho slova, jen tón a pak jsem ho konečně spatřil. Jedním slovem: anděl. Byl to anděl bez křídel. Blonďaté vlasy končící pod lopatkami se okolo mě vlnily, protože se zrovna nade mnou skláněl, modré poměnkové oči byly plné starosti.

„Vy jste můj anděl?“ Vyslovení té otázky nahlas vykouzlilo na jeho tváři mírný úsměv.

„Proč si myslíš, že jsem tvůj anděl? Ty bys chtěl takového anděla?“ Mé kladné přikývnutí ho muselo utvrdit v tom, že ano.
„Jiného bych ani nechtěl.“ Víc se usmál.

„Tak dobře.“ Poznamenal, když mě nakládali do sanitky.

„A budete dnes se mnou?“ Nechápavě pozvedl obočí. „Dneska je Silvestr a já bych chtěl mít svého anděla vedle sebe.“ Sedl si vedle mých nosítek, když jsme se rozjeli.

„Končím za pár hodin, zkusím se zastavit.“ To ujištění mi prozatím stačilo.

Pomalu jsem usínal a ze rtů mi vyplynulo: „Dobře.“

Po nějaké době jsem se probral až na nemocničním pokoji. Kotník jsem měl zafixovaný, kostrč bolela jako čert a hlava ještě víc. Ta byla podle hmatu taky ovázaná. Na pokoji se mnou nikdo nebyl a tak mi nezbylo nic jiného, než zazvonit na sestřičku. Přispěchala korpulentní zhruba padesátnice, velice sympatická. Oznámí mi, že mám nalomený kotník, takže to bude nějaký čas trvat, než se normálně postavím a na otázku, kdy budu moci jít domů jen odvětí, až mi to povolí doktor. Natřepe mi polštář, dá nemocniční večeři a pomůže mi vykonat potřebu. Znovu mě pohodlně usadí a já se můžu kochat výhledem do tmy, protože venku už je noc a když pohlédnu na hodiny a zjistím, že je půl dvanácté. Převaluju neznámé jídlo v puse a přemýšlím nad tím zvláštním snem, co se mi zdál o tom nádherném andělovi.

Jsem do toho tak zažraný, že si ani nevšimnu, procházející osoby v průhledu ve zdi. Upozorní na sebe až zakašláním a zaklepáním na dveře. Málem vyletím z kůže, když zjistím, že ten anděl je můj ošetřující lékař. Zčervenám až po kořínky vlasů. Takže to nebyl sen a já ho prosil, ať je dnes večer se mnou.
„Jak se cítíte?“ Je jeho první otázka s úsměvem.

„No... bylo mi i líp, ale je to asi dobrý.“ Nemohl jsem se na něj podívat a tak se mé oči zabodly do jídla.

„To věřím. Máš někoho, kdo by se o tebe postaral a vyzvedl tě?“ Byla to asi logická otázka, ale já nikoho neměl, dnes rozhodně ne.
Smutné negativní pokývání hlavou mu prozradilo pravdu o mé samotě. „Dnes je Silvestr a kamarádi jsou všichni pryč...“

„Chápu... Takže si tě tu budeme muset minimálně přes noc nechat a uvidí se ráno.“ Hlas měl povzbudivý a asi znal tuhle situaci. Chystal se odejít a já se rozhodl to takhle nenechat.

„Omlouvám se, za to před tím.“ Pozvedl jsem hlavu a sledoval jeho něžný výraz.

„Není za co se omlouvat, teď už musím jít, ale za chvíli mi končí směna a půjdu si vypít kafe tady vedle do vestibulu, jestli chceš, můžeme si ho vypít spolu.“ Pak zmizel.

Zíral jsem ještě nějakou chvíli na místo, kde zmizela jeho záda. Přivolal jsem znovu sestřičku a domluvil se s ní, že mi půjčí berle a pomůže mi vedle do vestibulu. Když dosednu se svou porcí horkého cappuccina na židli, zjeví se ve dveřích ve formálním oblečení. Ryfle a tričko mu neskutečně padnou. Bože! Proč jen jsem se musel tolik ztrapnit? Smutně si povzdechnu.

„Copak? Nechutná?“ Jeho otázky mě skoro vyděsí. Chodí tiše a rychle, na to si musím dát pozor.

Pozvednu k němu pohled. „Ne, je moc dobré, jen jsem přemýšlel...“ Raději to neřeknu. Hloupostí jsem dnes udělal víc než dost.

„No, je jasné, že dneska nikdo nechce být sám...“ Zarazil hřebíček přímo na hlavičku.

„Já Vás nechci zdržovat, jistě na Vás doma někdo netrpělivě čeká, aby dostal půlnoční polibek pod jmelím...“ Už mlč! Okřiknu se vztekle. Meleš jednu blbost za druhou. Zní to, jako bys ho o něco takového prosil.

„Nečeká, snad jen rybičky, ale s těmi se líbat nehodlám.“ Překvapeně vzhlédnu a setkám se s pobaveným výrazem.

Nikdy jsem neměl čuch na to, jestli je ten daný člověk hetero, nebo gay, ale teď bych tu schopnost velmi ocenil.

„A kam jsi spěchal, že ses málem nechal zabít?“ Jeho přisednutí ve mně vzbudí mírnou nervozitu. A nevím, jak na otázku odpovědět, tak se mu rozhodnu říct pravdu.

„Už několik let nikoho nemám a tohle měl být první Silvestr, který bych nestrávil sám...“

„To já moc dobře znám, jelikož jsem doktor a jedinný svobodný, vždycky mám službu na svátky a i na Silvestra, ale na druhou stranu, aspoň nemyslím na to, jak jsem sám. Navíc v této době najít partnera, který je tolerantní a pochopí, že jsem na to rande opravdu nechtěl přijít pozdě, ale byla pohotovost, nebo že se ta romantická večeře ruší, jelikož mě odvolají k těžké operaci... Ach, škoda povídat.“ Jen mávne rukou a kouká do svého kafe.

„Já sice nezachraňuju životy jako vy, ale mám taky velice náročnou práci a někdy i dva dny nebývám doma, chodím často hodně pozdě domů a když přijdu, jsem vyčerpaný a jak říkáte, lidé, kteří by to pochopily už asi nejsou.“

Zadíval jsem se na něj. Byl opravdu krásný, ale pod těma nádhernýma očima byly zřetelné kruhy, celkově působil unaveným dojmem. Prohlížel jsem každý kousíček jeho těla i obličeje, když jsem zaslech zakašlání ode dveří. Byla to ta sympatická sestřička.

„Bude půlnoc a já nechci mít problémy! Vy se musíte vrátit do postele.“ Ukázala prstem na mě. „A ty Petere musíš jít domů a trochu se prospat! Byl si tu už 22hodin a ráno zase nastupuješ!“ Mé zalapání po dechu mu jistě prozradilo, že jsem to nečekal. Smutně zabručel. „Vždyť už jdu Berto!“

Pomalu se zvedal. Sestřička už zase byla pryč a Peter čekal, až se zvednu.

„Takže vy tu zítra zase budete?“ Vyptával jsem se se zájmem, vidina, že tu bude až se probudím, mě těšila.

Přikývl na souhlas. „Nastupuju na šestou.“

Znovu jsem zalapal po dechu. „Tak to byste si měl pospíšit domů, ať si alespoň trochu odpočinete.“ Vlídně se na mě usmál.

„Díky za starost, budu se snažit.“ Mrkl na mě a mě se podlomila noha. Zrovna jsem oba ve stejný čas vstupovali do úzkých dveří, do kterých se mohl vejít tak maximálně jeden.

Mírně jsme do sebe šťouchli a zároveň se tomu zasmáli. V té chvíli se najednou vše barevně rozzářilo. V obrovském okně za námi právě spustil ohňostroj a my se jen mírně otočili a dívali se. Byla to nádhera. Nebyl to zase tak hrozný Silvestr, jak se před ještě před půl hodinkou zdál.

Ohňostroj skončil a Peter poznamenal: „Měli bychom jít, nebo na nás Berta znovu vlítne a tentokrát už nebude tak milá.“ Přikývl jsem a znovu se nám stala ta stejná srážka. Tentokrát jsme ale u sebe zkončili velmi blízko a já se najednou podíval nad nás, uviděl jsem snítku jmelí a když můj pohled sjel na Petera, díval se na ni taktéž.

Srdce se mi sevřelo, když se pak nakonec naše pohledy propletly. Už nevím jak, ale Peter mě velmi něžně objímal a líbal. Byl to takový ten polibek, pod kterým se roztečete jako led na slunci. Ochotně jsem mu polibek vracel a přitom si přál, aby nikdy nezkončil. Ta chvíle byla nezapomenutelná.

Bohužel však, vždy to krásné jednou musí skončit, takže i tento polibek.

Peter se ode mě odtahoval a já měl stále zavřené oči, abych si ještě chvíli uchoval jeho chuť.

„Tak co? Nezklamal tě tvůj anděl?“ Vycítil jsem příležitost a hned se jí hodlal chopit.

Mé otevřené oči ho šibalsky propalovaly. „Je čím dál tím víc dokonalý a asi kvůli němu ani neusnu a jen si budu přát, aby už bylo šest ráno.“ Dělat ze sebe blázna mi nevadilo, on mi za to stál!

Usmíval se na mě potěšeně a já byl rád, za své přiznání.

„Budu tu včas a vizitu vezmu tentokrát od konce.“ Ach Bože! Tohle se mi musí zdát! Nádherný chlap, naprosto snový tu se mnou flirtuje! Asi jsem fakt v nebi!

„Budu netrpělivě čekat!“ Zašeptala má ústa směrem k němu, protože Berta se znovu blížila. Rozehnala nás od sebe a my museli poslechnout.

Další den za mnou Peter došel na vizitu přesně v šest. Ty pohledy a nenápadné doteky mi dávaly naději. Než odešel, vtiskl mi do dlaně svoje telefonní číslo. Absolvoval jsem ještě pár vyšetření a byl poslán s kamarádkou domů. Ihned po příchodu mi to nedalo nenapsat mu smsku, zda se nechce sejít. Ještě ten den mi odpověděl, že velice rád. Jelikož bylo všude náledí a já s berlemi nebyl machr, pozval jsem ho k sobě domů.

Ráno, když se měla uskutečnit schůzka se mi ale omluvil, že to nezvládne, protože toho mají v nemocnici díky počasí hodně. Měl mé pochopení, ale postupem času se nějakým záhadným způsobem neuskutečnila ani jedna schůzka.

Kotník se mi začínal hojit a já si zoufal, mám trpělivost, to ano, ale odmítnout tolik schůzek po sobě, to už mi přišlo spíš jako nezájem. Mé předsevzetí bylo jasné, napsat ultimátum, že pokud nedojde, je to naposlední pokus a pak už žádný nebude. Slíbil, že přijde.

Během dne se neomluvil a tak mé přípravy byly v plném proudu. Uvaření večeře, romantická výzdoba, hlavně svíčky pro intimní atmosféru mi zabralo celkem dost času. Nakonec i já prošel očistou a úpravou a přesně na čas čekal. Domluvená schůzka byla v sedm večer. O půl osmé už ve mně stoupala nervozita. Mobil byl u mé ruky a sledován tak podrobně, že nebylo možné minout smsku nebo zavolání, ale ono stále nic. Rozhlížel jsem se okolo sebe.

Svíčky se pomalu roztékaly, některé, většinou čajové už dávno zhasly. Večeře již zchládla a moje nervozita se měnila na zlost a lítost. Uvědomění si, že to zase byly plané plány mi rvalo srdce na kusy, opravdu moc se mi líbil a dokázal mi obelstít i ten v hrudi bijící sval. V očích se mi tvořily slzy zoufalství a já je zběsile stíral. Bylo mi jedno, že je utírám do té krásné nové košile, koupené pouze na tuhle příležitost. Už mi bylo fuk, že tu brečím jako malé dítě, byl jsem nešťastný!

V deset hodin se rozezněl zvonek. Zděšeně sebou mé tělo škublo. Celý uslzený a pomačkaný s mokrými rukávy jsem otevřel dveře.

V tu chvíli se mé oči střetly s nebeskou modří. Peter se vyčerpaně a celý zadýchaný opíral o moje futra. Má osoba musela vypadat směšně, zvláště poté, co se mé nohy rozkročily a ruce byly složeny na mé hrudi.

Jeho strápený pohled se do mě zarýval, ale já mu to nemýnil usnadnit.

„Hrozně... moc se... omlouvám!“ Zřejmě běžel, protože nemohl popadnout dech.

„Co tady děláš?“ Nic mou kousavou otázku nemohlo zastavit.

„Prosím... pusť mě dovnitř... všechno ti vysvětlím...“ Co bych měl udělat? Naštvané ustoupení z cesty a pootevření dveří ho pozvalo dál.

Sezul se, sundal bundu a vstoupil. Rozhlížel se kolem sebe a když uviděl tu rozteklou svíčkovou večeři, zarazil se s otázkou. „To mělo být pro mě?“

Má neochotná odpověď následovala hned. „Jo, mělo.“ Má snaha zůstat chladný se mi zatím dařila, žádnou naději jsem na povrch nepouštěl.

„To jsi vařil sám?“ Nevycházel z údivu.

„Jasně, že jo.“ Stát naproti němu s rukama složenýma na hrudi a tvářit se naštvaně bylo pro mě čím dál tím těžší!

„Doufal jsem, že ti na tom bude záležet stejně jako mě, ale tohle jsem vážně nečekal!“ Možná to bylo trochu přehnané, ale mě se opravdu líbil.

„Nechápu to, ale museli proti nám stát všichni! Už jsem dneska zuřil a dal málem výpověď. Omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale vedl jsem operaci a byla hodně zdlouhavá, povedla se, ale to teď není důležité. Prosím! Odpusť mi!“ Byl tak vytrvalý a smutný, vážně vypadal, že mu je to líto. Vím, že jsem slabý, ale zkrátka jsem podlehl nátlaku.

„Dobře...“ mé tiché zašeptání ho donutilo k činu. Udělal ke mně pár kroků a vzal mě do náruče, šťastně se mnou zatočil. Pak si mě nechla sjet po těle a začal líbat mé rty. Nemohl jsem se ho nabažit, oplácel mu je a tisknul se k němu. Zadýchaně se ode mě odtrhl.

„Každý den si mi nedal spát, ani nevíš, jak jsem se na tebe těšil!“

Já mohl jen dodat. „Moc dobře to vím, asi tak jako já na tebe...“

Znovu si mě k sobě přitáhl jazykem se dobýval do mých úst, stejně vehementně jako jeho prsty rozepínaly knoflíčky od košile. Měl v nich mírný třes a moc mu to nešlo. Nespokojeně zabručel a já mu na to stihl vyčíst: „Nezdržuj se s tím!“ V následující sekundě už létaly knoflíčky vzduchem a má košile byla na dvě části. Překvapeně a zároveň úlevně se mé oči rozšířily a můj dech zhrubl, když se jeho ústa přisála na mou bradavku.

Zachvátila mě tak velká potřeba cítit jeho tělo a vybýt ze sebe tu frustraci s doměnky, že o mě Peter nestojí. Dokázat si, že je to opak. Bylo mi v té chvíli jedno, že je tohle vlastně naše první rande, ale já už tak dlouho toužil po lidském kontaktu, po tom horkém mužném těle, které se bude tisknout na to mé. Dá mi zapomenout na všední problémy a učiní mě svým. To horko, co se rozpíná uvnitř a stále se zvětšuje, dokud nevybouchne.

Musím se ho dotknout! Křičelo celé moje tělo a pomalu se mé ruce dobývaly pod jeho košili. Přejížděly po jeho vypracovaném břiše, nahoru na stejně pevné prsní svaly. Naše rty se od sebe oddělily, ale jen na tak krátkou dobu, než mě odnesl na vbudovaný jídelní stůl. Naštěstí byl velmi masivní. Pak se opět zmocnil těch hladových úst, které jen čekaly a vycházely ochotně vstříc.

Chytil mě za zadeček a přitisl si ho na svůj rozbouřený klín. Mé zalapání po dechu značilo údiv a nakonec se změnilo v souhlasné vzdechy, když se o mě otíral. Tohle, že bych měl odmítnout? NIKDY! Zatahal jsem za jeho triko, abych ho z něj mohl vysléct. Když se přede mnou zjevila jeho hruď v celé kráse, pusa hned věděla, že si musí udělat poznávací tůru. Do uší mi ihned začaly rezonovat jeho spokojené steny a vzdechy. Peter se pojednou ode mě oddálil, asi aby mohl získat prostor a zadívat se mi přitom do očí.

„Nechci nic uspěchat... je to naše první rande... ale já tě tak chci...“

Musel jsem se tomu pousmát.

„Taky tě chci... nic víc mě nezajímá!“ Spokojeně se zatvářil a znovu mě k sobě strhl, aby se mohl probojovat k mým kalhotům i se spodním prádlem. Stáhl mi je a pak i ty svoje. Zůstal jsem jako u vytržení. Bože, to je kus! Nechal mě se chvíli kochat, ale né moc dlouho. Z obou byla cítit nedočkavost a potřeba mít toho druhého. Jemně mě postrčil na okraj, své dva prsty řádně naslinil a mířil s nimi tam, kde už to po něm neskutečně tepalo touhou. Napřed do mě vstoupil jedním a když jsem si zvykl přidal i druhý. Jeho něžnost a opatrnost neznala mezí. Je to doktor, tak co jsem čekal, že?

Roztahoval a kroužil v mém otvůrku. Já se jen k jeho ruce prosebně vypínal a teď už hlasitě sténal. Má připravenost byla na maximu.

„Prosím! To stačí!“ Jen se chápavě usmál. Vytáhl své prsty, mírně si mě k sobě natiskl a začal se probíjet dovnitř. Ach ta plnost! Ten úžasný pocit! Chci víc! Potřebuju víc! Než bych si uvědomil, co dělám, chytily ho mé ruce za zadek a prudce přirazily. Ano! To je přesně ono! V tu chvíli se místností nesly dva souhlasné výkřiky. Chvíli setrval nehybně, ale postupně se rozpohyboval. Nakonec mi zatlačil na rameno se slovy: „Lehni si.“

Deska stolu byla studená, ale po mě to byl další podnět do tak rozličných vjemů. Kochal jsem se pohledem, jak mě drží za boky, slastně přivírá oči a z úst se mu nekontrolovaně derou vzdechy. Otíral se o mé citlivé stěny a já jen cítil, jak v téhle pozici natrefil na můj zlatý grál. Vědomí, že tohle byla moje konečná. mě přinutilo s ním ještě více spolupracovat. Mé kotníky se mu zaklesly na zadečku a přitahovaly ho ještě hlouběji. Naposledy do mě párktát zajel a já se celý prohnul slastí. Můj svět se rozpadl na milión částí jako ohňostroj. Pocit, že i Peter plní ochotně mou dírku až po okraj, mi způsobovalo ještě větší potěšení.

Nakonec se na mě zhroutil. A snažil se stejně jako já popadnout dech.

Když se mu to povedlo, šťastně pronesl: „Tak takhle jsem si teda první rande s tebou nepředstavoval, ale už vím, že tě nepustím.“

Škádlivě jsem ho uhodil do ramene.

„Ještě aby jo, tohle na prvním rande fakt nedělám!“

Zasmáli jsme se a on se s mlaskavou pusou na moji tvář ze mě zvedl.

Se zadní kapsy svých kalhot vytáhl kapesníčky a očistil sebe i mě, pak si jen ty kalhoty nasadil, dokonce je ani nezapnul a šel si sednout do obýváku k té vystydlé večeři. „Tohle si fakt nenechám ujít, domácí jídlo už jsem nejedl asi dva roky.“ Pustil se do toho a já nemohl být šťastnější!

Tak tohle je můj silvestrovský dáreček.