Přišla noc a přišlo poznání,

chybělo už jen pouhé doznání.

Naštěstí se ukázalo, že zbytečné už by bylo,

zadanému srdci, trapné by se jistě zdálo.

Noc skryje bolest a skryje pláč,

rozum ptá se: Nač jsou? Nač?

Srdce: Copak já vím, proč špatnou cestou jsem se dalo?

Snad jen kouska lásky na oplátku jsem si přálo.

To, co skryto bylo, ať už zmizí,

ať už to bylo, jak chce ryzí.

Jiný lásku zdá se dostat musí,

i když srdce zlomené bolestí se dusí.

Chci jen štěstí a radost přát

a skvělé přátelství si zachovat.

Co se stalo, takto býti mělo,

co bys srdce, ještě více chtělo?

Vlastně nic, už všechno mám,

s úsměvem lhát můžu Vám.

I když díra, v srdci zbyla,

něco se tím naučila.

Snadno city nerozdávat,

naučit se brát i dávat,

Ovšem vždy jen po kousíčku,

slzy nechat na krajíčku.

Smutek vyhnat úsměvem,
tvrdit, že upřímný je, klidně všem.
Noc pak bolest bude tišit,
aniž by to mohl někdo tušit.

Díky za neproniknutelnou temnotu,

za tu tajnou komnatu.