Stála jsem u zdi ve stínu a poslouchala jsem tu úžasnou hru na klavír. Už je to asi půl roku, kdy jsem ji zaslechla poprvé a zcela mě omámila. Bylo v ní tolik citu, ale i smutku, šla jsem za zvukem a došla do místnosti na místní vysoké škole, kde se odehrávaly koncerty. Bylo zde malé podium a zákulisí a menší sál plný sedadel pro posluchače. Já stála za oponou v zákulisí a dívala se na její záda.

Nikdy jsem ji do obličeje neviděla, ale nějak jsem věděla, že je krásná. Své dlouhé blondaté vlasy, měla vetšinou nedbale sepnuté do culíku a sahaly ji až ke konci zad. Oblečená byla vždy v černém a někdy jsem mohla i zahlédnout, jak se nepatrně třese. Bylo mi jasné, že pláče. Nic jsem o ni nevěděla, ale mé city k ní byly hluboké. Toužila jsem vzít tu tíhu, co ji sužovala na sebe, aby se už netrápila. Ale nedokázala jsem ji ani pozdravit, natož zjistit, kdo to je.

A proto jsem vždy, každou středu o půl páté stála na svém místě a poslouchala. Hrála asi hodinu a já vždy utekla, než mě mohla spatřit. Opět se její ramena mírně zatřásla a já věděla, co bude následovat. Hudba se utišila, její ruce zakryly obličej, aby nebyl slyšet její tichý vzlykot. Musela jsem sevřít ruce v pěst. Ten podvečer už nic nezahrála, jen tiše plakala a mě to trhalo srdce.

Když jsem dorazila do svého pokoje, rozhodla jsem se něco podniknout. Nevěděla jsem jak jinak začít, než napsat dopis. Sedla jsem si ke svému psacímu stolu, vytáhla čistý list papíru a začala psát:

Snad ti to nepřijde moc divné, až objevíš tento dopis na klavíru. Ráda bych vyjádřila obdiv nad tvým hraním. Poslouchám už půl roku ty krásné skladby, které hraješ. Jen mě velmi trápí tvůj smutek. Chtěla bych ti pomoci, aby si tu tíhu nemusela nést sama. Pokud by ti pomohlo promluvit si s někým, ráda budu naslouchat. Mohla bych tě jen o něco poprosit? Hraj dál, je to úžasné... Miriam

Další týden jsem jí, než dorazila, položila vzkaz na desku klavíru a opět se schovala za závěs. Netrvalo dlouho a přišla. Vzala do ruky můj dopis a rychle přeběhla těch pár řádků. Aniž by zvedla hlavu, tak promluvila:

„Takže se jmenuješ Miriam? Už můžeš vylést spoza toho závěsu, vím o tobě už nějakou dobu.“

Překvapeně jsem na ni hleděla. Nechtěla jsem se ani hnout. Měla jsem být ukrytá a v bezpečí. Jak o mě mohla vědět?
Tentokrát už netrpělivě pohlédla přesně mým směrem a já se otřásla nervozitou. Nenávidí mě? Vadím jí tu? Bude se na mě zlobit?

„Vylez a už se neschovávej, nechce se mi tam pro tebe chodit.“

Hlas už zněl důrazněji. A já nechtěla, aby se opravdu nazlobila. Poodhrnula jsem závěs a vystoupila na světlo. Její pohled se najednou měnil ve velmi překvapený, až užaslý. Když jsem na ni promluvila, hlas se mi třásl.

„Omlouvám se, nechtěla jsem tě obtěžovat, myslela jsem si, že o mě nevíš...“

Stála jsem tam se sklopenou hlavou a dívala se celá rudá do země.

„Vím o tobě už nějakou dobu, měla jsem stále pocit, že mě někdo sleduje a pak si jednou zakašlala a prozradila ses. Proč jsi za mnou nepřišla už dřív? Nevadí mi, že posloucháš, jsi tichá.“

Jak to jen říct? „Víš... já...nevěděla jak a pak to schovávání bylo asi jednodušší, než se přijít představit.“

Usmála se na mě chápavě. „Chápu, moje přítelkyně byla taky taková, musela jsem jít za ní a vyznat se jí, i když mě milovala mnohem déle než já ji, ale neměla na to odvahu...“ Její hlas se zlomil. Oči se jí zalily slzami, otočila se ke mně zády, aby je skryla a já opět pocítila tu ostrou bolest na srdci. Nevím, jak se to mohlo stát, nevím, kde jsem získala tolik odvahy, ale vrhla jsem se k ní a zezadu jí objala. Prvně se zarazila, ale nakonec mi dala na mé spojené ruce, které jsem jí obmotala kolem pasu, ty své a plakala.

Trvalo to nějaký čas. Ale já tam s ní jen tak stála a dávala ji pocítit, že nemusí být sama. Pak jsem slyšela, jak se vysmrkala.

„Poslala mi tě. Než mi odešla, říkala, že za mnou pošle strážného anděla, aby na mě dával pozor. Jsi jí neskutečně podobná a i chování máte stejné.“

Otočila se a já jí pustila. Jen jsem zahanbeně stála a poslouchala její slova. Když umlkla, vzala můj obličej do dlaní, pozvedla ho a pečlivě si ho prohlížela.

„Dnes je to půl roku, co zemřela na leukemii. Opustila mě a nechala mě tu samotnou, ale ted už nejsem sama. Jsi tu ty a já tě nenechám odejít!“

Sehnula se ke mně a políbila mě. Byla jsem v té chvíli nejštastnější na světě.

Do ted nevím, jestli mě opravdu Lucie (tak se jmenovala) poslala. Jen vím, že mě k mé Samantě něco táhlo takovou silou, že to nešlo zastavit.

Včera to bylo 5let, co jsme štastně spolu, není volné chvíle, kdy bychom byly bez sebe. Samanta mi každý večer hraje na klavír a já ji objímám. A včera na naše výročí mě požádala, abych si ji vzala. Souhlasila jsem a už se nemůžu dočkat, až se stanu jenom její.