Nutellové setkání

Zítra mi začínal první den vánoční dovolené a já mířila do obchodu koupit jednu speciální věc, bylo už těsně před zavíračkou. Slíbila jsem si, že koupím Nutellu. Ale já neměla v úmyslu koupit malé balení, ale velké pětilitrové. Byla to speciální edice a tu měli jen v jednom jediném obchodě ve městě. Doufala jsem, že to stihnu, potřebovala jsem to jako překvapení. Ptáte se pro koho mělo být to překvapení? Tak já Vám to povím.

Bylo to pro jednu úžasnou slečnu, která tuhle lásku k téhle hnědé laskomině sdílela se mnou. Měla přijet z velké dálky, kvůli akci, kterou tu ve městě měla a uvolila se, že se se mnou setká. Byla jsem jako na trní. Se zkracující se vzdáleností od obchodu jsem byla nervoznější a v okamžiku, když jsem si brala košík mě přepadlo neblahé tušení, že si musím pospíšit.

Začala jsem poklusávat, ale když jsem doběhla k barevně vyznačenému místu v regále, byl prázdný, ve shonu jsem hledala nějakého zaměstnance, když jsem ho konečně odchytla a vychrlila na něj svůj požadavek, nechápavě se na mě zadíval a ukázal do prostoru na druhé straně prodejny se slovy: „Ještě jeden stojan je tam, byly tam poslední kusy, jinak už nejsou a už nám ani nepřijdou.“

To mě nakoplo takovým způsobem, že jsem hodila rychlý sprint, málem jsem svým číslem povalila asi padesátiletého muže na zem. S omluvami jsem běžela dál. Už z dálky jsem viděla tu velikou, ale poslední nádobu svého cíle. Na nic jsem nečekala a ihned jak jsem doběhla, schmatla jsem ji.

Zavadila jsem však o něčí ruku, která se po ni taky natahovala. Podívala jsem se vedle sebe na tu osobu a setkala jsem se s těma nejkrásnějšíma očima. Ta dívka byla nesmírně krásná. Ale pozor ne krásná, jako ty modelky z časopisu, ale přírodně krásná. Delší hnědé vlasy se jí jemně vlnily na ramena a vykukovaly zpoza čepice, její tmavé oči se na mě překvapeně a později i smutně dívaly, její úzké rty a zčervenalé tváře, nejspíše z přechodu ze zimy do tepla. Velikostně byla mnohem menší než já, tak jak je to roztomilé a rozhodně velmi přitažlivé.

Když jsme se obě vzpamatovali, já už ten náklad strkala do košíku, když jsem se zarazila. Dívka sklopila oči a ve tváři měla takový nešťastný výraz, že jsem musela zareagovat.

„Omlouvám se, vzala jsem Vám ji před nosem. Vemte si ji.“ Sice jsem chtěla udělat překvapení, ale teď mě maximálně zaujala tato dívka. Přímo mě uhranula.

Měla sklopený zrak a jen zakroutila hlavou. „To je v pořádku, měla jste ji první.“ Otočila se ke mně zády a já to tedy vzala jako konec rozhovoru. „Dobře.“

Utíkala jsem ještě do vedlejšího regálu pro své oblíbené cerálie, když už jsem znatelně pomaleji procházela znovu okolo té dívky, která stále neštastně stála u toho prázdného stojanu. Bylo mi jí nesmírně líto. Nejspíš je to opravdu něco, co pro ni hodně znamená. Zastavila jsem se těsně u ní a zakašlala jsem. Nevšimla si mě a tak se nepatrně lekla. Když na mě pohlédla těma smutnýma očima, bylo rozhodnuto. Něco s tím musím udělat.

„Víte, byla bych velmi ráda, kdybyste si ji vzala.“ Překvapeně se na mě podívala a pak se zeptala:

„Máte ji pro někoho drahého jako dárek?“ Nemusela jsem se rozmýšlet a ihned jsem souhlasně pokývala hlavou. „Ano, to mám, ale koupím jí něco jiného.“ Už jsem jí ji podávala, ale ona zavrtěla hlavou. „To ne, udělejte jí radost.“ Znovu jsem ruku stáhla. A podivila se její dobrosrdečnosti.

„Dobře, koupím ji, ale vy se mnou skočíte támhle na čaj nebo čokoládu, je už večer a já bych si ráda vypila šálek, ale samotné se mi nechce, ani by mi to nechutnalo a ne pro mě není odpověď.“ Dívka se zamyslela. Asi neměla co ztratit, protože kývla.

Šli jsme potichu, já zaplatila u pokladny a sedli jsme si k horké čokoládě se šlehačkou. Chvíli jsme tak beze slov seděli. A pak už jsem to nevydřela a zkoušela rozproudil komunikaci.

„Jak to, že nakupujete tak pozdě?“ Prohlížela si mě, asi proto, jestli mi má odpovědět, nebo ne.

„Byla jsem ještě na setkání a měla to tu poblíž a tak jsem si řekla, že koupim nějakou drobnost na zítřek.“

„A já Vám to překazila...“ Konstatovala jsem trochu posmutněle.

„To je v pořádku! Zajdu se ještě zítra podívat do města.“ Upila ze svého čokolády a zahleděla se do ní.

„Můžu Vám doporučit nějaké hezké dárkové obchody a nebo Vám dát to, co tu mám už zaplacené.“

A tak jsme si začali povídat, prvně jsme se jen dohadovali o tu sklenici, pak jsem jí poradila nějaká pěkná místa na nakupování. Slovo dalo slovo a my se procházeli po městě, když najednou začalo sněžit. Obě jsme byli unešené a po dlouhém přesvědčování jsem navrhla, že bychom se mohli trochu zahřát u mě doma, protože jsme byli promrzlé na kost.

Bylo už kolem půlnoci, když si u mě sezula boty a sedla si před právě zapálený krb. Donesla jsme jí i sobě horké čokoládové cappuccino. Seděli jsme kousíček od krbu na zemi kousek od sebe a povídali si. Občas jsme jedna po druhé mrkli očkem během hovoru. Když jsem vykládala zábavnou historku, jak se má kamarádka nakreslila jako bonbón, smáli jsme se k neudržení.

„No já taky trochu kreslím...“ Poznamenala dívka a já doufala, že brzy dozvím její jméno.

„Tak mi ukaž něco ze tvých výtvorů, ráda se podívám!“ otočila jsem se k ní a odložila hrnek, když mi podávala mobil se slovy: „Tenhle obrázek jsem nakreslila, protože mě o to požádala jedna moc milá osoba a tak jí vezu originál.“ Když jsem si prohlédla obrázek na displeji, vypadl mi mobil z ruky. Nechápavě jsem k ní zvedla zrak. „Tohle je přece můj obrázek!“

I ona se na mě nyní dívala, jako bych spadla z višně. Nutno dodat pro vysvětlení, že dívku, se kterou jsem měla zítra sejít, jsem nikdy neviděla a fotografie neodpovídaly realitě. Dívka naproti mně byla mnohem krásnější a já nemohla přestat lapat po dechu. Opravdu je to moje Běla?

Běžela jsem ke své nástěnce v pracovně. Strhla jsem obrázek nakreslené dívky jako bonbónu a utíkala s ním zpět. Zpěšně jsem jí ho podala a sledovala měnící se výraz z nechápavého na překvapený. A pak mě její slova, utvrdila v mé pravdě. „Ty sis ho vážně vytiskla...“

Přistoupila jsem k ní a něžně jí vzala za lokty, aby se na mě podívala. „Vše si od tebe schovávám, je to pro mě důležité tak, jako ty! Pro koho myslíš, že je ta Nutella?“ Slyšela jsem jen šťastné vypísknutí a pak jsem jen cítila její ruce, jak mě objímají. Spokojeně jsem se usmála a opětovala její objetí.

O několik hodin později, kdy stála ještě stále zavřená nutella na stole, se ozvalo zvolání: „Jdem se trochu líznout!“ Následný dvojitý smích byl důkazem dobré nálady. „No já bych se raději namazala.“ To už zněl jen jeden smích a z druhých úst vyšla. „Neboj, já tě namažu tak, že se ráno nepostavíš...“ Nemusím snad dodávat, že jsem s tím opravdu měla problémy, tak náročnou noc jsem nikdy nezažila. :D